drbiti, -b̕u, -bí ipf.
sr. sthn. durfan
Autor: Martina Jamborová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
drbiti, -b̕u, -bíš, impftiv., musiti, müssen. Z němč., sthněm. durfan, střhněm. durfen, dürfen; je archaismem již v době stč., zaniká tu a nahrazuje slovesem musiti, rovněž z němč. — Vyšší sľub vyšší dirbi dirſieti priebytek debet tenere Túl. 25b. V to (sepsání české kroniky) sě nikte nechce otdati; proto sě sám v t(o) dyrbu uvázati DalC. úv. 1. Ale věz, že ť úsilno jest tuto kroniku psáti, že ť dirbu z rozličných jednu shledati t. úv. 2. Sta sě, že o mezi dva sě svadista a sobě dobřě přibista; Libušě jě sě jiú súditi a vinného drby smútiti DalC. 3. Zlý člověk to drby býti, kterýž pro své dobré dá obci zlým toho užiti t. 4; drbyte za kněz silného mužě jmieti tamt. Přěmysl nerodi s nimi (Čechy, před Děvín) jěti, řka: Rod mój dirbyl by toho škodu vzieti t. 10. Dal-li bych mu (císař Břetislavovi, milost), dirbyl bych to zrušiti (t. přísahu, že jeho stolec musí v Boleslavi státi) DalH. 42; v DalC. je za to: muſyl bych to rušiti.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
drbiti, -b’u, -bíš ned. musit
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
drbiti nedok. (z něm.) = musiti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.