chlúba, -y f.
k chlubiti sě
1. chlubení se, vychloubání se
2. chlubivost, vychloubačnost, domýšlivost
3. čeho chlouba, předmět, čin ap., kterým se lze chlubit
4. pochvala, ocenění
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 5. 2024).
chlúba, -y, fem., chlouba, Prahlerei; pol. chłuba a chełpa. — Bychom nebyli sčěstím vzneseni w chlubu Modl. 47b; snad bych w chlubu upadl tohoto světa OtcB. 49b. Ti lovové, ješto jsú s chlubu…, nejsú dobři ŠtítMus. 45a. Voda vece: To ť mi jest divno, k tomu tak velmi protivno, že ty již žádáš chluby mnoho OpMus. 202a. Třetie chlúba jest, když chlubný lživě praví, že by měl co velikého a nemaje HusE. 1, 226. Své manžely tak je črt posedl, že… již jedno na chlubu páší svú vóli v tělesném skutku až i přes moc ŠtítMus. 19a. — chlúba (tak v rkp.) HusPost. 78a; chluba iactantia Prešp. 1336; chluba cenodoxia Veleš., z χενοδοξία domýšlivost; chluba marna superstitio Cath. 177. — Příjm. Chluba TomZ. 1454 m 79.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
chlúba f. chlouba, vychloubání, vychvalování, pýcha; na-(v)z-chlúbu pyšně
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.