diebel, -bla, masc., jméno nejisté. Vyskytuje se příjm.: Dybyl TomZ. 1381 n 243, Dybel t. 1389 n 243, dibel pekař KolB. 148a (1499), magister civium Duchko dibel t. 3b (1501), za purkmistra Duchka Dibla pekaře t. (1501), Duchek dibel t. 5b (1502) a j.; vzhledem k tomu, že také diábel bývalo příjmením a že se velmi záhy vyskytuje díblík, díblíček, zkrác. dibl-, místo staršího diebl-, je možná také příjmení psané Dybel, Dibel atd. vykládati z diebel, diábel, ale bezpečný výklad ten není.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
