člověčí adj.
pozd. ojed. dolož. též človětčí adj.
k člověk
1. (ve funkci gen.) člověka
2. člověčí, lidský
3. lidský, naplněný lidskostí
4. tělesný
5. bibl. syn člověčí (konkrétní) člověk, individualizovaná lidská bytost
6. bibl. syn člověčí Vykupitel, Mesiáš, Vyvolený
7. bibl. syn člověčí Ježíš
8. poddanský, mocensko-právně podřízený (někomu)
Sr. člověčný, člověčský, boží, stsl. člověčь
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 29. 5. 2024).
člověčí, adj. possess., des Menschen, hominis; pak lidský, menschlich; ze subst. člověk. — Syn czlowieczi filius hominis ŽKlem. 8, 5, ŽWittb. tamt., syn czlowieczi Koř. Mark. 9, 30, syn czzlowieczzi Kruml. 317a; synové czlowieczi úſati budú ſilii hominum ŽKlem. 35, 8, synóv czlowieczich ŽWittb. 10, 5; hlawa czlowyeczye Alb. 80b, czlowyecze hlava AlxV. 619; diela rukú czlowiecziu ŽKlem. 113, 4 (12); oči (zvířete) jako oči czlowyeczyey byeſſta Pror. Dan. 7, 8; v tělu czlowiecziem ŠtítBud. 110; srdce czlowyecze AlxV. 807; na czzlowieczziem ſkonczeny Ol. Sap. 2, 1; czlowieczie přirozenie Hrad. 138a; k dobrému czlowyeczijemu činí to bóh Štít. ř. 5a; czlowieczie přirozenie ŠtítBud. 110, ċlowieċi duostojenstvo t. 36, ċlowieċi duše t. 61; v duši czlowyeczij Štít. ř. 134b; nravy clouyecye Túl. 56a, obyčěj chzlowieczi AlxBM. 6, 34; czlowyeczye múdrost Alb. 7b; czlowiecy rozom MamA. 29a; czlowyeczy hřiech Alb. 5lb; ċlouieċíeho spasenie Kruml. 3a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
člověčí, člověčný, člověčský, člověcký adj. lidský; syn člověčí člověk
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.