Obálka slovníku
Obálka slovníku

Slovníček staré češtiny (ŠimekSlov)

František Šimek

PŘEDMLUVA

Myšlenka vydati diferenciální slovník staročeský tanula mi na mysli kolik let. Když nebožtík profesor Zubatý v rozmluvě se mnou zdůrazňoval jeho potřebu, umínil jsem si sám sestaviti tento slovník, protože nebylo naděje, že by napsal spis někdo jiný z malého kroužku vědeckých pracovníků, obírajících se starou češtinou. K práci té nutkal mě především zřetel praktický: při vydávání transkribovaných textů staročeských pro širší vrstvy čtenářské bylo nutno ke každé takové edici připojovati slovníček s hesly slov zaniklých nebo s jiným významem, než mají v novočeštině. V těchto pracích se četná hesla opět a opět opakovala. Vydáním diferenciálního slovníku staročeského by bylo možno takové slovníčky omeziti na nejmenší míru.

Užitek z takové práce by však měl nejen širší kruh čtenářů-laiků, kterým je především určena; rozmanité omyly vědeckých pracovníků, kteří nebyli školenými češtináři, přímo volaly po podobné knížce. Právníci, theologové, historikové i jiní odborníci, kteří se obírali staročeskými texty nebo je vydávali, dopouštěli se nejednou podobných chyb. Tak vynikající theolog a znalec Husův vytkl kdysi, že Hus překládal chybně latinské slovo gula českým lakota. Byl sveden novočeským významem tohoto slova domnívaje se, že i v staré češtině znamenalo totéž co v nové, t. j. lakomství; Hus však překládal správně, protože staročeské „lakota“ znamenalo nadměrné jedení a pití (obžerství). Historik, dobrý znalec českobratrství, nevěděl si rady s číslovkou třimecítmý — vyložil ji jako „třicátý“, ovšem chybně. Jiný pracovník chtěl vykládati slovo „náboženstvie“ novočeským „náboženství“ a založil na tomto chybném výkladu slova své další vývody, ovšem mylné; teprve když jsem ho upozornil, že uvedené slovo tu má zřejmě význam jiný, t. j. nábožnost, byl nucen v korektuře celou interpretaci místa změniti.

Prof. Zubatý v Listech filol. 40 (1913) na str. 29 napsal: „Pohlížíme-li na posavadní práci, vykonanou pro slovník staročeský, a srovnáme-li ji s úkoly slovnikářskými vůbec, nelze nepoznati jednoho velikého nedostatku. Děje se velmi málo pro objasnění významu slov; skoro se zdá, jako by české filologii dnes stačilo, budou-li sebrány doklady slov ze starých památek a zjistí-li se přibližně význam slov zaniklých. Příliš se důvěřuje okolnosti, že naše staré památky jsou české, a příliš málo se dbá toho, že i význam slova, běžného v jazyce po dlouhé doby, nezřídka se měnívá, jako se měnívá jeho znění nebo jeho mluvnický tvar.“ Co sám Zubatý po té stránce pro staročeský slovník vykonal, je každému odborníku známo; bohužel málo měl následovníků.

Potřeba diferenciálního slovníčku staročeského se jeví tím naléhavěji, čím méně máme naděje na brzké ukončení Gebauerova-Smetánkova Slovníku staročeského. Když se stalo v Matici české usnesení o soustavném vydávání staročeských památek v novočeské transkripci, ozvaly se i hlasy, aby byl vydán pro praktickou potřebu čtenářů těchto spisů takový slovníček. Na podnět univ. prof. Šmilauera jsem byl vyzván, abych jej napsal. Z důvodů výše vyložených jsem se ochotně uvázal v tento úkol. Excerpoval jsem především slovníčky ke spisům staročeským dosud vydaným, doplňoval jsem materiál takto získaný svými excerpty, čerpal jsem i z četných lexikografických článků a kritik (zejména prof. Zubatého) a srovnával jsem potom svá hesla takto nabytá s dosud vydanými částmi Gebauerova a Smetánkova Slovníku staročeského. Výsledkem práce jest tato knížka, kterou podávám veřejnosti.

Slovník tento je především rozdílový. Snaží se zachytiti co možná všechna slova, jež se častěji vyskytují v starší češtině a jež buď nadobro zanikla nebo jejichž význam, vazba, tvar nebo rod se liší od dnešní češtiny. Slova řídká jsou pominuta; vyskytnou-li se ve vydáních, jež chystá Matice česká, bude úkolem vydavatelovým objasniti je buď pod čarou, nebo v závěru práce. Rovněž jsou vypuštěna slova vyskytující se jen v starých slovnících nebo v nejstarších překladech biblických, dále termíny specificky lékařské, chemické, botanické, právnické atp.

Forma hesel je volena se zřetelem na širší čtenářstvo, jemuž je slovník především určen, t. j. nejsou normalisována, nýbrž jsou psána v té podobě, v jaké se slova vyskytují v pramenech1) ; jsou-li tyto formy (od téhož slova) v pramenech několikeré, bývá uveden (zpravidla) tvar nejstarší, při mladších tvarech je k němu odkaz. (Z tohoto pravidla je několik výjimek, zase z důvodů praktických, zejména u slov často užívaných.) Nebývají tedy hesla důsledně ani staročeská, ani novočeská. (Podobně si vedl Karel Novák při sestavování Slovníku k českým spisům Husovým.) Nehledí se tu tedy ani k důslednosti, ani k správnosti jazykové. Tak na př. sajr najde čtenář u hesla sýr (ale je uvedeno i heslo sajr s odkazem k sýr); je uvedeno heslo vošlach, nikoli ošlejch, protože v pramenech, jež jsem excerpoval, tvar ošlejch jsem nenašel; je heslo štůs (nikoli štós) z téhož důvodu atd.

Má-li heslové slovo v staré češtině význam dílem jako v nové češtině, dílem jiný, bývá poznamenán (zpravidla) jen význam odchylný od novočeštiny ; na př. u čísti jsou uvedeny významy „počítati, pokládati“, nikoli pak „čísti“, ač tento význam byl i v staré češtině; pod heslem vlk je význam „rakovina“, nikoli „vlk“ atp.

Nakonec děkuji universitním profesorům dr. Rybovi, dr. Smetánkovi a dr. Šmilauerovi za mnohé cenné pokyny a univ. prof. dr. Grundovi za zájem, kterým provázel toto dílo od jeho vzniku až po vytištění.

V Praze v říjnu 1945.

FRANTIŠEK ŠIMEK

STRUČNÝ PŘEHLED HLAVNÍCH ROZDÍLŮ STARÉ ČEŠTINY OD NOVÉ

Stará čeština se lišila značně od nové po stránce lexikální, t. j. měla mnohá slova, jež dnes už zanikla, nebo slova sice stejná, ale s jiným významem; tyto rozdíly jsou obsaženy většinou v tomto diferenciálním slovníku. Ale byly i hojné rozdíly v hláskosloví a v tvarosloví; poměrně nejméně jich bylo v syntaxi.

A) ROZDÍLY V HLÁSKOSLOVÍ

(Ztráta jotace.) V staročeštině bývala hláska ě mnohem častější, než je dnes. V nové češtině se vyskytuje jen po souhláskách retných (bě, pě, mě, vě, fě), na př. rybě, běžeti; v staré češtině bývalo i jě, ně, dě, tě (čti: ňie, die, ťie); žě, šě, čě; řě, zě, sě, cě. V těchto slabikách se však časem ě změnilo v e, tak na př. ze stč. běžěti je nč. běžeti, t. j. po b zůstalo ě, po ž se změnilo v e; jako je dnes 3. a 6. p. sing. od ryba rybě, tak bylo i od rosa v stejných pádech rosě, ale z toho je dnes rose. Tato změna se dála už v XIV. a XV. století.

Podobně dlouhá dvojhláska ie klesala v é (na př. dosieci – doséci; řiediti – řéditi). Kromě toho se však časem každé ie (i po retných) měnilo v í, na př. bieda – bída, kniežata – knížata. Dnes je všude za bývalé ie jen í.

V některých textech bývá po měkkých souhláskách změněno o v ě (ó v ie), na př. místo oráčovi čteme oráčěvi, m. oráčóv bývá oráčiev.

Řadu změn způsobila přehláska a v ě (a dlouhého á v ie). Dála se jen po měkkých souhláskách, a to na konci slova vždy (na př. duša – dušě), uvnitř slov pak jen tehdy, následovala-li po a (á) zase měkká souhláska nebo slabika se samohláskou úzkou, na př. čáša – čiešě (a z toho dále číše). V některých slovech se nám dnes zdá, že před a (á) předcházela tvrdá souhláska, a přece přehláska v staré češtině byla, na př. tážu se změnilo v stč. v tiežu, táhneš v tiehneš; ale v staré češtině bylo měkké ť-. V nové češtině místo očekávaného z toho tíži, tíhneš je táži, táhneš; -á- se sem zase vrátilo vlivem těch tvarů slovesných, kde příčina k přehlásce nebyla, na př. v infinitivu tázati, v 1. sg. táhnu, v 3. pl. táhnú. Tato analogie způsobila, že bývalá přehláska se zrušila v mnohých tvarech, kde by po právu měla býti. Bylo to ze snahy po uniformitě; někde naopak převládla z téže snahy zase přehláska tam, kde by býti neměla, jinde máme dokonce tvary obojí (některé jen v nářečích), na př. přadu, přadeš, přade… i předu, předeš, přede…, ač by mělo býti podle uvedeného pravidla přadu, předeš (z dřívějšího přědeš), přede (z býv. přěde) atd. Této snahy po uniformitě využil nejednou jazyk k svému obohacení; máme dnes na př. z bývalého táhnúti slovesa dvě: táhnouti a tíhnouti — mezi oběma je zřejmý významový rozdíl.

Pozdější je přehláska aj v ej. Každé téžeslabičné aj se přehlasovalo v ej. Odchylky od tohoto pravidla jsou zase (většinou) následkem analogie. Tak se změnilo vajce ve vejce (ale zůstalo va-jec, protože tu a a j nebylo v téže slabice). Naproti tomu tajný se sice přehlasovalo v tejný, ale povědomí, že souvisí se slovesem ta-jiti (kde příčina k přehlásce nebyla, protože a a j nejsou v téže slabice), způsobilo, že se začalo zase říkati a psáti tajný. Podobně máme dnes hajný místo očekávaného hejný (vlivem povědomí, že souvisí se slovesem hájiti); že však i tu kdysi přehláska byla, jak žádá pravidlo, vidíme nejen z četných dokladů ve starších spisech, ale i na př. z dodnes zachovaného vlastního jména Hejný.

Přehláska u v i (dlouhého ú v í) se dála také jen po měkkých souhláskách, ale na rozdíl od přehlásky a – ě (á – ie) vždy, i když nenásledovala měkká souhláska nebo slabika se samohláskou úzkou. Tak za stč. dušu (4. p. sing.) je dnes duši, za stč. dušú (7. p. sg.) je dnes duší; za juh – jih, za šťúr – štír atp. Někde zase byla zrušena tato přehláska analogií; tak v koncovkách přítomného času sloves VI. třídy mělo by býti dnes — jako kdysi bývalo —: kralije, obměkčije, okrašlije, spatřije atp., ale vlivem sloves téže třídy, kde před -uj předcházela tvrdá souhláska a kde tedy nebyla příčina k přehlásce (na př. kupuje), je ve všech uvedených tvarech tohoto vzoru zase -uj: kraluje, obměkčuje atp.

ó se mění časem v uo a toto dále v ů, na př. vóz – vuoz – vůz; hóře – huoře – hůře.

ú se měnilo uvnitř slov a na konci slov (po tvrdých souhláskách; po měkkých tu nastupovala přehláska ú v í, viz výše!) v au a toto dále v ou: súd – saud – soud; lúka – lauka – louka; nesú – nesau – nesou. Podle mínění jiných však psaní au bylo jen grafické, t. j. ú se tu měnilo přímo v ou, ale psalo se au.

ý se rozšiřovalo někdy v aj: mlýn – mlajn (z toho nářeční: mlejn); pýcha – pajcha (pejcha) atp.

šč se mění v šť: ješče – nč. ještě; ščedrý – nč. štědrý; puščen – nč. puštěn; ščěp – nč. štěp atp.

B) Z OBORU TVAROSLOVÍ

Skloňování.

1. U vzorů chlap, oráč a Juří býval 4. p. sing. roven nominativu, na př. přěd král (nč. před krále); z toho archaisticky tu a tam dodnes čteme: vsedl na kůň. Pád 2. plur. býval kdysi stejný s 1. p. sing., tedy: chlap, oráč; dnes je dochován v této podobě u jmen místních: do Čech, do Uher, do Chelčic atp.

Zaniklé dnes dvojné číslo (duál) mělo stejný pád 1., 4., 5. (chlapy, oráčě, Juřie), 2. a 6. (chlapú, oráčú, Juřú), 3. a 7. (chlapoma, oráčoma, Juříma).

2. U vzorů město, moře, znamenie má duál tyto tvary: 1., 4., 5. p. městě (křídle), moři, znamení, 2., 6. městú, mořú, znameňú, 3., 7. městoma, mořoma, znameníma. Zachovány jsou z toho zbytky dvojného čísla v nč., na př. 2. a 6. p. kolenou; oko a ucho mají i dnes dvojné číslo, ale (jako už v staré češtině) podle kmenů i: 1., 4., 5. p. oči, uši, 2., 6. očú, ušú (dnes: očí, uší), 3., 7. očima, ušima.

3. U vzorů ryba, dušě a paní bylo skloňování celkem jako v nč. (jen 7. p. sing. byl pův.: rybú, dušú, paňú). Duál 1.,4., 5. p.: rybě, 2., 6. rybú (rukou), 3., 7. rybama; 1.,4., 5. duši, 2., 6. dušú (-iú, -í), 3., 7. dušěma; 1., 4., 5. paní, 2., 6. paňú (-iú, -í), 3., 6. paniema.

Docela pravidelně podle vz. ryba se skloňovala ve staré češt. muž. jména na -a (na př. vládyka, slúha); podle vz. dušě se skloňovala muž. jména na -ě (-e), na př. panošě, rádcě, súdcě, na př. 4. p. sing.: panošu (-i), rádcu (-i), súdcu (-i); 7. p. sing.: panošú (-í), rádcú (-í), súdcú (-í); a rovněž podle vz. paní se skloňovala muž. jména na -í, na př. krajčí, sudí (v 7. p. sing. je v dochovaných památkách však vždy -ím, na př. krajčím, sudím).

Podle vzoru paní se skloňovala původně i substantiva bratří a kněží (původně jednotné číslo a rodu ženského, ale znamenala číslo množné; později mají skloňování jako množná a jsou rodu mužského).

4. U kmenů -u a -i byl duál: 1., 4., 5. p. syny, 2., 6. synú, 3., 7. synoma; 1., 4., 5. hosti, kosti, 2., 6. hosťú (-iú, í), kosťú (-iú, -í), 3., 7. hostma, kostma.

Číslovky 3 a 4 měly 1. p. mužský třie, čtyřie, 7. p. třmi; jinak se skloňovaly jako v nové češtině.

Souhláskové kmeny mužské -n mají v staré češtině doložen duál jen v 1., 4., 5. p. (kameny), kdežto střední kmeny -n ve všech pádech: 1.,4.,5. rameni,2.,6. ramenú (z toho dosud nč. ramenou), 3., 7. ramenoma.

Souhláskové kmeny -t střední měly duál 1., 4., 5. kuřětě, 2., 6. kuřatú, 3., 7. kuřatma.

5. Souhláskové kmeny -r mají doklad pro duál jen v 1. 4. 5. p.: mateři.

Zájmena rodová.

1. Vzor tvrdý ten, ta, to má v staré češt. v 3., 6. p. sing.: žen. rodu téj (nč. té); matením potom bývá téj i v 2. p. sing. — Duál: 1.,4.,5. p. mužský: ta; žen. a stř.: tě; 2. a 6. u všech rodů: tú, 3., 7. u všech rodů: těma. (Tak se skloňují i číslovky dva, oba).

2. Vzor měkký muž. j (jen), žen. jě (2. p. jie, jejie, 3. jí, jie(j), 4. ju, 6. jí, jie(j), 7. jú, pl. 1., 4. jě, stř. je (náš, našě, naše); má v staré češtině duál: 1., 4., 5. p. muž. jě, našě; žen. a stř. ji, naši; 2. a 6. všech rodů jú (-iú, -í), našú (-iú, -í); 3. a 7. všech rodů jima, našima. — Podle tohoto vzoru se skloňovalo i stč. zájm. sen (= tento).

Zájmena bezrodá.

1. p. sing. byl pův. jáz, 7. p. mnú, tobú, sobú; plur. 4. p. pův. ny, vy (teprve pozd.: nás, vás). Duál 1.,4.,5. p. vě (= my dva), 2., 6. najú (-iú, -í) (= nás dvou), vajú (-iú, -í) (= vás dvou), 3., 7. náma, váma.

Skloňování adjektiv

bylo dílem jmenné, dílem složené.

Ze jmenného skloňování zaslouží zmínky komparativy mužského r. bohatějí, chuzí, mení, lepí (= bohatější, chudší, menší, lepší) atp., žen. r. bohatějši, chuzši; středního r. (doplňkově) bohatějše, chuzše, (příslovečně) bohatějie, chúze; plur. všech rodů: bohatějše, chuzše.

Složené skloňování adjektiv vzoru tvrdého (vz. dobrý) má v staré češt. v muž. a stř. r. 6. p. sing. dobřiem, v žen. r. 3. a 6. p. sing. dobřiej, dobřie; dobréj, dobré. Duál: muž. 1.,4.,5. p. dobrá, žen. a stř. 1.,4.,5. p. dobřiej, dobřie; dobréj; 2., 6. p. všech rodů dobrú, 3., 7. všech rodů dobrýma.

Složené skloňování adjektiv vzoru měkkého (vz. pěší). Rod muž. sing.: 1. a 5. p. pěší, 2. pěšieho, 3. pešiemu, 4. pěší, pešieho, 6. pěšiem, 7. pěším; plur. 4. p. pěšie;

rod žen. sing.: 1. a 5. p. pěšie, 2. pěšie, 3. a 6. pěší (pěšiej, pěšie), 4. a 7. pěšú (-iú, -í), pl. 1. a 4. pěšie;

rod stř. sing.: 1., 4., 5. p. pěšie, 2. pešieho, 3. pešiemu, 6. pěšiem, pl. 1., 4., 5. p. pěšie.

V ostatních pádech se shodovala stará čeština s novou.

Duál: 1., 4., 5. muž. pěšie, žen. a stř. pěší; pěšie(j); 2. a 6. pro všechny rody pěšú (-iú, -í), 3. a 7. pro všechny rody pěšíma.

Časování.

Stará čeština měla proti nové češtině více jednoduchých tvarů slovesných, zejména imperfektum a aorist (časy minulé); kromě toho měla i číslo dvojné (duál).

V 1. os. sing. praes. měla v staré češtině všechna slovesa původně -u (to se měnilo později po měkkých souhláskách v -iu, -i), jen sloveso jmám a slovesa t. zv. souhlásková měla -m, t. j. jsem, dám, viem (starší tvar byl: vědě), jiem.

Některá podstatná jména slovesná měla kvantitu odchylnou od novočeštiny, na př. bránie (nč. braní), hádanie (nč. hádání), ostřiehanie (nč. ostříhání), přějídanie (nč. přejídání) atp.

Přehled časování podle jednotlivých vzorů:

SLOVESA SAMOHLÁSKOVÁ

Třída I.

Vzor 1. vésti, vedu.

Praes. indik. sing. vedu, vedeš, vede; duál 1. vedevě, vedeva (někdy i: budema), 2.,3. vedeta; plur. vedem(e) (vedemy), vedete, vedú (-au, -ou).

Imperativ sing. 2., 3. vedi, veď; duál 1. veďvě, veďva (jděvě, jděva), 2., 3. veďta (jděta); plur. 1. veděm, veďme, vědmy (jděm, jděme, jděmy), 2., 3. veďte (jděte).

Imperfektum sing. 1. vediech (= vedl jsem),2.,3. vedieše; du. 1. vediechově (-va), 2.,3. vediešta (-sta); pl. 1. vediechom (-me, -my), 2. vediešte (-ste), 3. vediechu.

Aorist silný : sing. 1. ved, 2., 3. vede; duál 1. vedově (-va), 2., 3. vedeta; pl. 1. vedom, 2. vedete, 3. vedú.

Aorist slabý : sing. 1. vedech 2., 3. vede; duál 1. vedechově (-va), 2., 3. vedesta (-šta); pl. 1. vedechom (-me, -my), 2. vedeste (-šte), 3. vedechu.

Přechod. přít. rod muž. a stř. veda, ženský vedúc(i), plur. všech rodů vedúce.

Ostatní tvary byly stejné jako v nové češtině.

Sem náleží slovesa kvísti (1. sg. kvtu, ktvu), čísti (aor. 2., 3. sing. číte, čite), jíti (imperf. jdiech, aor. jidech, jídech), siesti (= sednouti si; 1. sg. pr. sadu, 2. sědeš, aor. silný sěd), skýsti (1. sg. skytu), vlásti (1. sg. vladu), pásti (1. sg. padu), některými tvary i jiesti (nč. jísti; aor. 1. jěch, 2.,3. jě, ve složeném sniesti: sněch).

Sloveso budu, budeš, bude; duál budevě, -va (někdy i budema), 2., 3. budeta; pl. 1. budem(e), budemy, 2. budete, 3 budú. Imperativ: sing. 2.,3. buďvě (-va, -ma), 2., 3. buďta atd.

Vzor 2. nésti, nesu.

Časovalo se podobně jako vedu. Sloveso třiesti (nč. třásti) mělo 1. sg. třasu, 2. třěseš (třeseš)…, 3. pl. třasú; aor. silný 2., 3. sing. třěse, 3. pl. třasú; part. třásl…, plur. muž. třiesli, žen. třásly, stř. třásla.

Vzor 3. hřésti, hřebu.

Časování zase podobné jako u obou předcházejících vzorů. Sem náleží na př. slovesa súti (= sypati), 1. sg. spu; žíti, 1. sg. živu.

Vzor 4. péci, peku.

Praes. indik. sing. 1. peku, 2. pečeš, 3. peče; duál 1. pečevě (-va), 2., 3. pečeta; pl. 1. pečem (-me, -my), 2. pečete, 3. pekú.

Imperativ sing. 2.,3. peci (pec); rci; duál 1. pecvě (-va); rcěvě (-va); 2.,3. pecta, rcěta; pl. 1. pecme (-my); rcěm (-me, -my), 2., 3. pecte; rcěte.

Imperfektum: sing. 1. pečiech, 2., 3. pečieše; du. 1. pečiechově (-va), 2., 3. pečiešta (-sta), pl. 1. pečiechom (-me, -my), 2. pečiešte (-ste), 3. pečiechu.

Aor. silný: sing. 1. pek, 2.,3. peče; du. 1. pekově (-va), 2., 3. pečeta; pl. 1. pekom, 2. pečete, 3. pekú.

Aorist slabý: 1. pečech, 2., 3. peče atd. (jako vedech).

Ostatní tvary jako v nové češt.

Náleží sem slovesa léci ( = lehnouti si), 1. sg. lehu, 2. ležeš; moci, 1. sg. mohu, 2. móžeš; přieci, 1. sg. přahu, 2. přěžeš…, 3. pl. přahú; řéci, 1. sg. řku, 2. rčeš; aor. slabý 1. sg. řěch, du. 1. řěchově (-va), 2. 3. řěsta; pl. 1. řěchom, 2. řěste, 3. řěchu; sieci, 1. sg. sahu, 2. sěžeš, 3. sěže…, 3. pl. sahú; imperativ 2. (při)sěz; střieci, 1. sg. střěhu, 2. střěžeš…, imperativ střěz; stříci, 1. sg. střihu, 2. střižeš…, imperativ střiž; vrci, 1. sg. vrhu, 2. vržeš, imperativ vrz; žéci, 1. sg. žhu, 2. žžeš.

Vzor 5. pieti (nč. pnouti), pnu

Praes. indik. sing. 1. pnu, 2. pneš, 3. pne; duál 1. pnevě (-va), 2., 3. pneta; pl. 1. pnem (-me, -my), 2. pnete, 3. pnú (-au, -ou).

Imperativ sing. 2. pni; du. 1. pněvě (-va), 2., 3. pněta; pl. jako v nč.

Imperfektum: 1. pniech, 2. pnieše atd.

Aorist: sing. 1. pěch, 2.,3. pě; duál 1. pěchově (-va), 2., 3. pěsta (pěšta); pl. 1. pěchom (-me, -my), 2. pěstě (-šte), 3. pěchu.

Infinitiv: pieti. Supinum: p’at.

Přech. přít. muž. a stř. pna, žen. pnúc(i), pl. pnúce.

Přič. min. činné: p’al, p’ala, p’alo; pl. m. pěli, ž. p’aly, stř. p’ala.

Přech. min.: pen (m., stř.), penši (žen.), penše (pl.); p’av (m., stř.), pěvši (ž.), pěvše (pl.).

Přič. trp.: p’at, p’ata, p’ato; pl. m. pěti,. ž. p’aty, stř. p’ata.

Sem náleží slovesa: čieti (začieti, počieti), 1. sg. čnu, přech. min. čen, čenši (čav); tieti, 1. sg. tnu, přech. min. ťav; jieti, 1. sg. jmu, aor. jěch, přech. min. jem, jemši, jemše (jav), složené otjieti (nč. odníti), 1. sg. otejmu (a vedle toho bylo i sloveso otieti, 1. sg. otmu (podobně jako vzieti, vezmu); kléti, 1. sg. klnu, příč. trpné klet.

Vzor 6. třieti, tru.

Praes. indik. sing. 1. tru, 2. třeš, 3. tře; du. 1. třevě (-va), 2., 3. třeta; pl. 1. třem (-me, -my), 2. třete, 3. trú (-au, -ou).

Imperativ sing. 2., 3. tři; du. 1. třěvě (-va), 2. 3. třěta; pl. 1. třěm (-me, -my), 2., 3. třěte.

Imperfektum: 1. třiech, 2. třieše atd.

Aorist: sing. 1. třěch, 2., 3. třě atd. (jako u vzoru předch.).

Infinitiv: třieti.

Přech. přít. muž., stř. tra, ž. trúc(i), pl. trúce.

Příč. min. činné: třěl, -a, -o; trl, -a, -o.

Přech. min.: třěv, -ši, -še.

Příč. trpné: třěn, -a, -o.

Náleží sem na př. slovesa dřieti (1. sg. dru), mřieti (1. sg. mru), vřieti (1. sg. vru).

Vzor 7. krýti, kryju.

Praes. indik. sing. 1. kryju, 2. kryješ, 3. kryje; duál 1. kryjevě (-va), 2., 3. kryjeta; pl. 1. kryjem (-me, -my), 2. kryjete, 3. kryjú (-í).

Imperativ sing. 2. krý (nč. kryj); du. 1. krývě (-va), 2.,3. kryta; pl. 1. krýme (-my), 2., 3. krýte.

Imperfektum: 1. kryjiech, 2., 3. kryjieše atd.

Aorist: 1. krych, 2.,3. kry; du. 1. krychově (-va), 2.,3. krysta (-šta); pl. 1. krychom, 2. kryste (-šte), 3. krychu.

Přech. přít. kryjě (m. a stř.), kryjúc(i) (ž.), kryjúce (pl.).

Ostatní tvary jako v nové češtině.

Sem náleží slovesa píti, bíti, líti, která měla od nč. odchylné časování: indik. praes. sg. 1. p’ú, b’ú (piú, biú), liú, později piem, biem, lém; 2. pieš, bieš, léš; 3. sg. pie, bie, lé; plur. 1. piem (-me, -my), biem, lém; 2. piete, biete, léte; 3. p’ú, b’ú (piú, biú); imperativ 2., 3. sg. pí, bí (nč. pij, bij); du. 1. pívě (-va), bívě (-va), 2., 3. píta, bíta, líta; pl. 1. píme, bíme, líme (-my), 2., 3. píte, bíte, líte; imperfektum 1. piech, biech, léch, 2., 3. pieše, bieše, léše atd.; přech. přít. muž. a stř. pie, bie, žen. p’úc (piúc), b’úc (biúc, bíc).

Slovesa dáti, státi (1. sg. stanu) měla aor. dach, stach. Slovesa plúti, řúti, slúti (1. sg. plovu, řevu, slovu) měla imperfektum ploviech, řvách, sloviech; aor. pluch. Sloveso dieti, 1. sg. diem (= praviti) mělo imperfektum diech, aor. děch; dieti, 1. sg. děju (= činiti), imperativ děj, imperfektum dějiech, aor. děch; zdieti sě (1. sg. zděju sě) = zdáti se, imperfektum 1. zdiech sě (i zdách sě), 2. zdieše sě (i zdáše sě).

Třída II.

1. vzor minúti, minu.

Praes. indik. duál 1. minevě (-va), 2.,3. mineta; pl. 3. minú.

Imperativ duál 1. miňvě (-va), 2., 3. miňta.

Imperfektum: sing. 1. miniech, 2., 3. minieše atd.

Aorist: sing. 1. minuch, 2.,3. minu; du. 1. minuchově (-va) atd. Jinak jako v nč. (m. -ou- ovšem je všude v stč. -ú-).

2. vzor tisknúti, tisknu.

Imperativ duál 1. tiskněvě (-va), 2., 3. tiskněta.

Imperfektum: sg. 1. tiskniech, 2., 3. tisknieše atd.

Aorist silný: sing. 1. tisk, 2., 3. tišče; pl. 3. tiskú.

Aorist slabý: sing. 1. tiščech, 2.,3. tišče; du. 1. tiščechově (-va), 2., 3. tiščesta (-šta); pl. 1. tiščechom (-me, -my), 2. tiščeste (-šte), 3. tiščechu (později i: 1. tisknuch, 2.,3. tisknu atd.).

Infinitiv: tisknúti.

Příčestí trpné: tiščen, -a, -o.

Jinak jako v nové češtině.

Sem patří i slovesa leknúti sě (aor. lečech sě), vzpomanúti (1. sg. vzpomanu, 2. vzpoměneš atd.), mknúti (1. sg. mknu, aor. mčech), schnúti (aor. 1. sg. sech, 3. pl. schú), táhnúti (1. sg. táhnu, 2. tiehneš…, imperfektum tiehniech, aor. těžech; 3. os. aor. ve vazbě netaže řéci atp. bez přehlásky), tknúti (1. sg. tknu, aor. 2., 3. tče), trhnúti (aor. 2., 3. trže), vniknúti (aor. 1. sg. vničech).

Třída III.

1. vzor uměti, uměju.

Praes. indik. sing. 1. uměju (-i), umiem, 2. umieš, 3. umie; du. 1. umievě (-va), 2.,3. umieta; pl. 1. umiem (-me, -my), 2. umiete, 3. umějú (-í).

Imperativ duál 1. umějvě (-va), 2., 3. umějta.

Imperfektum: sg. 1. umějiech (i umiech), 2., 3. umějieše (i umieše) atd.

Aorist: sg. 1. uměch, 2., 3. umě atd.

Přech. přít. m. stř. r. umějě, ž. umějúc(i), pl. umějúce.

Jinak se časovalo jako v nové češtině.

Sem náleží slovesa jmieti (1. sg. jmám, 2. jmáš, 3. jmá; du. 1. jmávě (-va), 2., 3. jmáta; pl. 1. jmáme (-my), 2. jmáte, 3. jmajú (začáteční j- se časem odsouvá); imperativ jměj, imperfektum jmějiech (i jmiech); špíleti (1. sg. špíleju), váleti (1. sg. váleju) a mn. j.

2. vzor trpěti, trp’u.

Praes. indik. sg. 1. trp’u (-iu, -i); trpím; 2. trpíš, 3. trpí; du. 1. trpívě (-va), 2., 3. trpíta; pl. 1. trpím (-me, -my), 2. trpíte, 3. trpie (-í).

Imperfektum: sing. 1. trpiech, 2., 3. trpieše atd.

Aorist: sing. 1. trpěch, 2., 3. trpě atd.

Přech. přít. m. stř. trpě, ž. trpiec(i), pl. trpiece.

Ostatně jako v nové češtině.

V 1. sg. praes. před -iu mění se souhláska d v z (viděti, 1. sg. vizu, -i; styděti sě, styzu sě), t v c (chtieti, 1. sg. chcu), s v š (visěti, 1. sg. višu) atd., jako v 1. sg. IV. třídy.

Sem náleží mimo jiná slovesa: báti sě (1. sg. boju sě, imperf. bojiech sě i bách sě), chtieti (1. sg. chcu, 1. pl. chcmy, 2. chcte, 3. chtie; imperf. chtiech), seděti (1. sg. sezu), sipěti (1. sg. sip’u, -i, 3. pl. sipie), spáti (1. sg. sp’u), státi (1. sg. stoju, imper. stój, imperf. stojiech i stách) atd.

Třída IV.

Vzor prositi, prošu.

Praes. indik. sg. 1. prošu (-i), prosím, 2. prosíš, 3. prosí; du. 1. prosívě (-va), 2., 3. prosíta; pl. 1. prosím (-me, -my), 2. prosíte, 3. prosie.

Imperativ sing. 2., 3. prosi, pros; du. 1. prosivě, prosvě (-va), 2.,3. prosita, prosta; pl. 1. prosim (-me, -my), prosme (-my), 2., 3. prosite, proste.

Imperfektum: sing. 1. prosiech, 2., 3. prosieše atd.

Aorist: sing. 1. prosich, 2., 3. prosi atd.

Přech. přít. sing. m. stř. prosě, ž. prosiec(i), pl. prosiece.

V 1. sg. indik. praes. se mění před -(j)u kmenová souhláska stejně jako v nové češtině v příčestí trpném: z v ž, na př. voziti, 1. sg. vožu (sr. vožen), s v š, na př. prositi, 1. sg. prošu (sr. prošen), sl v šľ, na př. mysliti, 1. sg. myšľu (sr. myšlen), d v z, na př. hoditi, 1. sg. hozu (sr. hozen), zd v žďž a to v žď, na př. hyzditi, 1. sg. hyžďu (sr. hyžděn), t v c, na př. platiti, 1. sg. placu (sr. placen), st v šč, na př. pustiti, 1. sg. pušču (sr. puščen, z toho nč. puštěn).

Třída V.

Vzor 1a dělati, dělaju.

Praes. indik. sing. 1. dělaju (-i), dělám, 2. děláš, 3. dělá; du. 1. dělávě (-va), 2., 3. děláta; pl. 1. dělám (-me, -my), 2. děláte, 3. dělajú (-í).

Imperativ: sing. 2.,3. dělaj; du. 1. dělajvě (-va), 2., 3. dělajta; pl. 1. dělajme (-my), 2., 3. dělajte.

Imperfektum: sing. 1. dělajiech, 2., 3. dělajieše atd. i 1. dělách, 2., 3. děláše atd.

Aorist: sing. 1. dělach, 2., 3. děla atd.

Přech. přít. dělaje, -úc(i), -úce.

Ostatně jako v novočeštině.

Náleží sem na př. tbáti (nč. dbáti), 1. sg. tbaju, imperf. tbajiech i tbách, úfati (= doufati), 1. sg. úfaju a mn. j.

Vzor lb sázěti, sázěju.

Časovalo se jako uměti kromě supina (sázat), přech. min. činn. (sázav, ž. sázěvši, pl. sázěvše), přič. min. činn. (sázal, -a, -o, pl. sázěli, ž. sázaly, stř. sázala) a příč. trpného (sázán, -a, -o, pl. m. sázieni, ž. sázány, stř. sázána).

Vzor 2. tesati, tešu.

Praes. indik. 1. sg. tešu (-i),…; du. 1. teševě (-va), 2., 3. tešeta; pl. 3. tešú (-í).

Imperativ: sing. 2., 3. teš(i); du. 1. teš(ě)vě (-va), 2.,3. teš(ě)ta; pl. 1. teš(ě)me (-my), 2., 3. teš(ě)te.

Imperfektum sing. 1. tesách, 2., 3. tesáše atd.

Aorist sing. 1. tesach, 2., 3. tesa…

Přech. přít. m. a stř. tešě, ž. tešúc(i), pl. tešúce.

Jinak se časovalo jako v nové češtině.

Sem náleží hojná slovesa, na př. -misati, 1. sg. -mišu, pykati, 1. sg. pyču, rzáti, 1. sg. ržu, stláti, 1. sg. steľu (steli), stonati, 1. sg. stóňu (-i), tázati, 1. sg. tiežu, vázati, 1. sg. viežu atd.

Vzor 3a bráti, beru.

Praes. indik. sg. 1. beru, 2. béřeš, 3. béře; du. 1. béřevě (-va), 2.,3. béřeta; pl. 1. béřem (-me, -my), 2. béřete, 3. berú.

Imperativ sing. 2., 3. beř(i); du. 1. beřvě, 2., 3. beřta.

Imperfektum sing. 1. beřiech, 2.,3. beřieše…, i 1. brách, 2., 3. bráše atd.

Aorist sing. 1. brach, 2., 3. bra atd.

Ostatně se časovalo jako v novočeštině. Ze sloves, která sem náleží, buď uvedeno zejména zváti, 1. sg. zovu, 2. zóveš atd.

Vzor 3b kovati, kuju.

Praes. indik. sg. 1. kuju (-i), 2. kuješ, 3. kuje; du. 1. kujevě (-va), 2., 3. kujeta; pl. 1. kujem (-me, -my), 2. kujete, 3. kujú (-í).

Imperativ sg. 2., 3. kuj; du. 1. kujvě (-va), 2., 3. kujta; pl. 1. kujme (-my), 2., 3. kujte.

Imperfektum sing. 1. kujiech, 2., 3. kujieše atd. i 1. kovách, 2., 3. kováše atd.

Aorist sing. 1. kovach, 2., 3. kova atd.

Přech. přít. m. a stř. kujě, ž. kujúc(i), pl. kujúce.

Ostatně se časovalo jako v nové češtině.

Vzor 4. láti, laju.

Praes. indik. sing. 1. laju…; du. 1. lajevě (-va), 2., 3. lajeta; pl 3. lajú (-í).

Imperativ duál 1. lajvě (-va), 2., 3. lajta.

Imperfektum sing. 1. lajiech, 2., 3. lajieše atd.

Aorist sing. 1. lách, 2., 3. lá atd.

Přech. přít. m. stř. lajě, ž. lajúc(i), pl. lajúce.

Ostatní tvary jako v nové češtině. Náleží sem mimo četná jiná slovesa i smieti sě (= smáti se), 1. sg. směju sě.

Třída VI.

Vzor kupovati, kupujú.

Praes. indik. du. 1. kupujevě (-va), 2., 3. kupujeta, pl. 3. kupujú (-í).

Imperativ du. 1. kupujvě (-va), 2., 3. kupujta.

Imperfektum: sing. 1. kupovách, 2., 3. kupováše atd.

Aorist: sing. 1. kupovach, 2., 3. kupova atd.

Přech. přít. m. stř. kupujě, ž. kupujúc(i), pl. kupujúce.

Ostatní tvary jako v nové češtině.

SLOVESA SOUHLÁSKOVÁ

věděti, praes. indik. 1. sg. vědě, pozd. viem, 2. vieš, 3. vie; du. 2., 3. vieta; pl. 1. vieme (-my), 2. vie(s)te, 3. vědie.

Imperativ sing. 2., 3. věz; du. 2., 3. vězta. Jinak jako v nč.

dáti, praes. indik. du. 1. dávě (-va), 2., 3. dáta; pl. 3. dadie.

Imperativ duál 1. dajvě (-va), 2., 3. dajta.

Imperf. 1. dadiech, 2., 3. dadieše atd. Aor. dach, da atd.

Ostatek jako v nč.

jiesti, praes. indik. 1. jiem, 2. jieš, 3. jie; du. 1. jievě (-va); pl. jieme, 2. jie(s)te, 3. jědie. Imperativ 2., 3. jěz atd.

býti, praes. indik.: 1. jsem, 2. jsi, 3. je(st), j’; duál 1. jsvě (jsva), 2., 3. jsta; pl. 3. jsú. Ostatně jako v nč.

SLOVESNÉ VÝRAZY SLOŽENÉ

Plusquamperfektum: nesl bych; nesl biech; nesl běch; byl jsem nesl.

Futurum se tvoří v stč. nejen s budu (nésti), ale i: chcu nésti (= budu nésti), chcu přinésti (= přinesu), jmám nésti (= budu nésti).

Futurum exactum: budu nesl atd.

SPOJENÍ S PARTICIPII

jsem nesa (= nesu), jsem nes (= nesl jsem), budu nesa ( = budu nésti, ponesu).

Seznam zkratek

  • a p. = a podobně
  • absol. = absolutně
  • adj. = adjektivum, přídavné jméno
  • adv. = adverbium, příslovce
  • ak. = akusativ, 4. pád
  • aor. = aorist
  • arab. = arabština
  • coll. = collectivum, slovo hromadné
  • conj. = coniunctio, spojka
  • d. = dativ, 3. pád
  • dok. = dokonavé (sloveso)
  • f. = femininum, ženský rod
  • g. = genitiv, 2, pád
  • instr. = instrumentál, 7. pád
  • interj. = interiectio, citoslovce
  • ital. = italština
  • iter. = iterativum
  • kompar. = komparativ
  • kondic. = kondicionál
  • l. = lokál, 6. pád
  • lat. = latina, latinsky; z lat. = z latiny
  • m. = maskulinum, mužský rod
  • n. = neutrum, střední rod
  • nč. = novočesky, novočeština
  • nedok. = nedokonavé (sloveso)
  • něm. = němčina; z něm. = z němčiny
  • num. = numerale, číslovka
  • p. = pád
  • partic. = participium, přechodník, příčestí
  • pass. = passivum, rod trpný
  • pl. = plurál, množné číslo
  • poss. = possessivum, přivlastňovací
  • pozd. = později
  • praes. = praesens, přítomný čas
  • pron. = pronomen, zájmeno
  • přechod. = přechodník
  • přít. = přítomný čas
  • pův. = původně
  • relat. = relativum, vztažné zájmeno
  • rom. = románský, románština
  • řec. = řecký
  • sing., sg. = singulár, jednotné číslo
  • sr. = srovnej
  • střlat. = středolatinský
  • t. = toto
  • tur. = turečtina
  • v. = viz
  • vok. = vokativ, 5. pád

O elektronické verzi Slovníčku staré češtiny Františka Šimka

Elektronická podoba Slovníčku staré češtiny Františka Šimka vznikla v letech 2007–2008 naskenováním a následnou kontrolou textu a jeho formálními úpravami. Do textu nebylo výrazněji zasahováno; opravili jsme pouze zjevné tiskové chyby.

Kontrolu a formalizaci elektronické verze provedli Štěpán Šimek z oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, ředitel ÚJČ Karel Oliva a studentka FF UK Hana Enderlová. Počítačově text zpracoval Boris Lehečka.

1)  Několik málo hesel s au m. ú uvádím proto, že jsem je tak nalezl v excerpovaných textech. Někteří badatelé dnes soudí, že stčeské ú se měnilo přímo v ou, nikoli dříve v au; jiní s nimi nesouhlasí. Ať tak či onak, v památkách dříve vydaných se tisklo au, a protože budou této knihy užívati i čtenáři starších českých spisů tak vydaných, pojal jsem do slovníku i několik takových hesel.

logo ÚJČ Copyright © 2006–2023, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2023, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2023, Irena Fuková
Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 5 měsíci a 2 dny; verze dat: 1.1.24 		Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).