STAROČESKÉ PRAVOPISNÉ SYSTÉMY
univ. prof. dr. Václav Křístek, CSc.
Pravopis chápeme z hlediska současného jako ustálený, do značné míry konvenční způsob záznamu zvukové podoby jazyka, především spisovného, systémem grafických znaků. Míra ustálenosti, a tedy jisté závaznosti v kolektivním úzu, nebyla ovšem vždy stejná; čím dále do minulosti byla menší.
Naši předkové začali hned od začátku (zhruba od 10. stol.) užívat pro záznam českého jazyka (nejdřív jednotlivých slov v tzv. glosách a přípiscích k latinským rukopisům, později vět a souvislejších textů) středověké obměny latinského písma, latinky1 , jak to již bylo běžné na evropském západě. (Zcela výjimečně bylo pro záznam českého jazyka užito staroslověnské hlaholice, např. v případě české bible hlaholské, tzv. Pražské, z r. 1416, a dalších památek, vzniklých v klášteře Na Slovanech v Praze.)
Pro úplnost poznamenejme, že prvním domácím spisovným jazykem na naší půdě byla staroslověnština. Staroslověnské památky české redakce byly psány hlaholicí, která měla 40 znaků pro jednotlivá písmena (mladší cyrilice dokonce 44 znaků).
Latinské písmo čítá 22 znaků. Připočteme-li k nim písmeno ch, které už i v latině bylo spřežkou, a dále pozdější k a y, které jsou řeckého původu, je to dohromady 25 znaků. Ale pro záznam českého jazyka potřebujeme my v současné době 32 znaků a situace v době staré byla ještě složitější. Proto je možno s jistým zjednodušením říci, že vývoj českého pravopisu v nejstarší době je determinován tím, jak se písaři vyrovnávali s nedostatkem latinských písmen pro záznam některých českých hlásek.
Nejstarší památky (zhruba do konce stol. 13.) byly psány tzv. pravopisem primitivním. Písař vystačil s repertoárem písmen latinské abecedy, což bylo možné jen tak, že jeden znak musel označovat více hlásek. Ale jsou časté i takové případy, že táž hláska se označuje různými znaky.
Takovým způsobem je zapsána první vůbec dochovaná celá česká věta: přípisek v latinsky psané zakládací listině kapituly litoměřické. Listina pochází z r. 1057, přípisek z počátku 13. stol.
Pauel dal geſt ploſcoucich zemu Wlah dalgeſt Dolas zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſe duema duſnicoma boguceu a ſedlatu.
V přepise vypadá tato věta:
Pavel dal jest Ploškovicích zem’u, Vlah dal jest Dolas zem’u Bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.
Co lze z tohoto způsobu záznamu vyvodit? Vedle soustavy malých písmen existovala i soustava písmen velkých, jichž se užívalo (nikoli však důsledně) k signalizaci začátku věty, později též začátku verše, a dále pro označení vlastních jmen (rovněž nikoli důsledně, srov. Pauel ale boguceu; Dolas ale ploſkoucih). Souhláska v se často psala znakem u (Pauel), ale i w (Wlah), což obojí souvisí s jistou nepravidelností záznamu v latině samé a patrně také se zvláštní výslovností ve staré češtině. Souhláska j je zde psána znakem g (znak j nebyl ani v latince). Totéž g označuje však také hlásku jinou, srov. bogu, boguceu, tedy původní obecně slovanské g, které se v češtině později (zhruba v průběhu druhé poloviny 12. a první poloviny 13. stol.) změnilo v h. Koncové -h v slovech ploſcoucih a Wlah znamená hlásku ch. V slově zemu šlo jistě o tzv. měkké m, které v staré češtině té doby existovalo, ale to písař zaznamenat nemohl. (Měkké v zaznamenal však písař v slově sv’atému přidáním i.) Hranice slov a mezislovné předěly nebyly dodržovány, srov. dalgeſt, iſuiatemu. Nebyly zachyceny ani délky samohlásek. Ve slově duema označuje e krátkou dvojhlásku i̭i e (přepisujeme ji zpravidla ě na rozdíl od dlouhé dvojhlásky i̭ii é, kterou označujeme ie). Podobně jú v slově boguceu je psáno prostým u2 .
V jiných památkách najdeme další příklady primitivního způsobu záznamu. Např. v stč. tzv. glosách svatořehořských castego pita, zuteti se (častégo piťa, svtieti sě) aj.3
Poměrně brzo se začaly v jazykových památkách objevovat první spřežky, tj. spojení dvou nebo někdy i tří písmen pro vyznačení jedné hlásky. Mezi první spřežky patří např. zdvojení samohlásky a pro záznam délky ve slově comaar (MVerb.)4 nebo e ve slově prwee (Pror.).
V listině krále Soběslava (z r. 1130) najdeme spřežku cs na označení hlásky č (Csaslavi, Opocsne), ale táž spřežka znamená jindy c, např. Satcsi, tj. Žatci.
K prvním spřežkám v památkách literárních počítáme např. dvě dlouhá ſſ na označení š (v tzv. Ostrovské písni zreſſenie, naſſe) a rs, resp. rſ nebo rz na označení ř (prſiuodis, przichodis v tzv. Kunhutině písni). Užívání spřežek nebylo ovšem zvlášť zpočátku pravidelné a důsledné. Nejenže různí písaři psali různě, ale i týž písař psal jednou tak, jednou jinak. Je jasné, že tzv. vybavovací funkce pravopisu tím trpěla, chyběl propracovanější systém.
První systém spřežkového pravopisu byl vytvořen na samém počátku stol. 14. Jím jsou psány nejstarší dochované staročeské veršované legendy, např. Legenda o Panně Marii, o apoštolích, o seslání Ducha sv., o Pilátovi a Jidášovi, o umučení Páně aj., a také nejstarší rukopisné zlomky staročeské Alexandreidy, zejména zlomek jindřichohradecký, zlomky budějovické a zlomek vídeňský. Byl to promyšlený systém, vyznačující se snahou o zachycení fonetické stránky jazyka, v uvedených památkách se dodržoval poměrně přesně, ačkoli odchylky je možno najít; ale byl to systém poměrně složitý a jeho zjednodušení bylo sotva možné. Nejnápadnější je v něm důsledné rozlišování tzv. ostrých a tupých sykavek. Souhláska s se píše dvojím zz, š pak se píše jako dvě dlouhá ſſ, např. bizzcupzztwa, miezzta, zzie … waſſ, ſſezzteho aj. Souhláska z se píše jako naše z, ale ž se označuje jako naše s, např. cazal – kázal, pozzazal … siwot, w toms, gdys aj. Souhláska c se píše spřežkou cz, č spřežkou chz: czos, w ruczie, cropiecze, cziezztu … benatchzene, rziechz, chezzt, zzconchzal atd. Jednoduché c, jak ukazují některé už uvedené příklady, označuje často české hlásku k; uvedené příklady jsou vesměs z tzv. Šafaříkova zlomku legendy o apoštolích, podle vydání J. Cejnara (viz výše pozn. 3). Délka samohlásek se většinou ještě nezaznamenává, a pokud se tak děje, bývá vyjádřena zdvojením samohlásky, nejčastěji nad sebou, popř. háčkem nad písmenem. Avšak týž znak nad y délku neoznačoval (znamenal tzv. měkké i, ovšem rovněž ne důsledně), např. zzdyrsiety̆ iii – zdržeti aj. Dosti důsledně se rozlišuje etymologické i a y. Slabikotvorné r a l se píše zpravidla s průvodním vokálem yr, yl (nepoſſkwyrnyl, mylchziu). Krátká a dlouhá dvojhláska i̭iv e se nerozlišuje (rsiech, naywiecze). Konsonant ř se nejčastěji píše spřežkou rs (krsezztyene, pohrsebli…). Souhláska j se píše zpravidla znakem g (gho, gim…), ale i jinak (Yudy, iessczie). V některých případech je zachycena tehdy počínající asimilace znělosti párových souhlásek, např. gdys, gde…
A právě nastupující znělostní asimilace je vedle poměrné složitosti tohoto systému asi hlavní příčinou toho, že se brzo začíná první systém spřežkového pravopisu opouštět. Spodoba znělosti postupuje nikoli frontálně (nejdřív patrně u k, později u ř a dalších souhlásek). A vzhledem k tomu, že první spřežkový systém je založen na fonetickém principu, nastává potíž při zachycování spodobených hlásek, protože jejich důsledný fonetický záznam by mohl v praxi znamenat splývání slov etymologicky různých. Proto se písaři začínají od tohoto systému pravopisu odklánět a hledat nové způsoby, zejména postihovat rozdíl mezi znělými a neznělými, rozlišovat tedy např. s od z, š od ž atd. Přechod nebyl ovšem náhlý, a tak můžeme pozorovat na památkách 14. stol., jak písaři užívají různých variant záznamu, někdy se dokonce vracejí k primitivnímu pravopisu (ovšem v drobnostech, píší např. r na místě ř, vynechávají druhou část spřežky aj. – příklady na to viz v připojeném přehledu). Teprve koncem 14. století se druhý systém spřežkového pravopisu ustálil a na začátku stol. 15. můžeme konstatovat jeho všeobecné užívání. Byl to systém poměrně méně přesný než první, ale byl jednodušší a eventuální jeho porušování nešlo na úkor srozumitelnosti. Repertoár sykavek byl v něm tento: dlouhé ſ označovalo s, dvě dlouhá ſſ pak š; z se psalo jako jednoduché z, ž pak jako zdvojené, tedy zz; cz označovalo c, czz pak č. Druhý spřežkový systém se držel poměrně dlouho a přešel ještě do prvních tisků po rozšíření tohoto vynálezu u nás (koncem šedesátých let 15. stol.). Mezitím ovšem navrhl Jan Hus novou pravopisnou soustavu, tzv. pravopis diakritický, v němž nedostatek znaků latinské abecedy pro záznam českého jazyka byl řešen zvláštními diakritickými znaménky.
Jako příklad ještě neustáleného druhého spřežkového systému nám může posloužit způsob záznamu, kterého bylo použito v rukopise tzv. Klementinského žaltáře (rkp. byl psán v druhé čtvrtině 14. stol., cituji podle Paterova vydání z r. 1890). Souhláska c je v něm psána jednak literou c, například cieſtu, nechce, owoce, jednak spřežkou cz, např. czo, konczie, nebo dokonce czſ, např. oczſtem, a tſ, např. potſtiwy. Souhláska č je vyjadřována spřežkou cz (czlowieczi, placzie), ale i prostým c (cynye, cieſt čest) nebo spřežkou cſ (cſynyucimy). Hláska s se pak nejčastěji píše znakem ſ (hoſpodyn), ale poměrně často také zdvojeným ſſ (czaſſu, nebeſſa) nebo jednoduchým z (czaz, zkutciech). Hláska š se nejčastěji označuje zdvojeným ſſ (naſſ, duſſie), ale i jednoduchým ſ (duſiu, geſiutne), několikrát i jednoduchým z (rozkozne, hrzieznych). Hláska z se píše znakem z (mnozi, wiezte), často však také ſ (hroſny, ſlatem). Hláska ž se rovněž označuje jednoduchým z (boze, gez, podnozym), jindy jednoduchým ſ a na konci slov také znakem s (kdis, kteris) nebo zdvojeným ſſ (ponyſſen, sluſſiechu). Podobná pestrost je v záznamu souhlásek ď, ť, ň, dvojhlásky ie (krátké a dlouhé), slabikotvorného r a l, dále ř (píše se rſ, rs, rz nebo se, jak už bylo řečeno, druhý znak spřežky vypouští a píše se r jako v primitivním pravopise – neotworich, nepratel, pried aj.).
Hradecký rukopis, který je z poloviny 14. století (cituji rovněž podle Paterova vydání z r. 1881), je psán podobně. Tak např. c se tam píše spřežkou cz, ale také často pouhým c nebo i z, jindy zase spřežkou cſ a cs. Skoro týmiž znaky se však píše i č. Dřívější důsledné rozlišování c od č, s od š, z od ž je zde narušeno. Svatovítský rukopis (z poslední čtvrtiny 14. stol., srov. Paterovo vydání z r. 1886) je po pravopisné stránce rovněž ještě pestrý. Tam např. spřežka cz také označuje jednou c (czo), jindy č (czas, czloweczymy); spřežka ſſ znamená obyčejně š (czynyſſ, maſſ), ale také s (kraſſnye, nebeſſa) a naopak jedno ſ znamená sice nejčastěji s (ſama, ſlozyl), ale někdy i š (hruſka, wſtawſy). Nejinak je to i s psaním z a ž. Nešetří se rozdíl mezi i a y, v se píše jednak jako naše v, jednak také w (poměrně nejčastěji) nebo u a naopak samohláska u se občas píše jako v (nevſſkody, mlvwyty) nebo i w (wgyednal ujednal).
Trvalo tedy poměrně dlouho, než se druhý spřežkový systém ustálil v té podobě, jak jej známe z památek počátku 15. stol. (např. ze svatovítského zlomku Alexandreidy nebo z Bible olomoucké z r. 1417 apod.), a z prvních tištěných památek.
Husova pravopisná reforma je bezesporu velký čin praktického i teoretického dosahu a svědčí o hlubokých filologických znalostech jejího autora. Návrh je obsažen v latinsky psaném traktátu De orthographia bohemica (z r. asi 1410). Někteří badatelé se sice domnívají, že autorství Husovo není nepochybné, ale tu je možno uvést další doklady Husova zájmu o jazyk a jeho fungování ve společnosti (z jeho Výkladu víry, desatera … nebo z jeho Postily), které nás opravňují k předpokladu, že s největší pravděpodobností je autorem tohoto traktátu opravdu Hus, nanejvýš snad někdo z jeho bezprostřední blízkosti, kdo zachytil mistrovy názory na pravopisné problémy. Je sice pravda, že se některé značky, kterých Hus užívá, objevovaly porůznu už i před ním (např. dosti často se najde u Štítného označování délky samohlásek týmž způsobem, jak to navrhoval Hus, jinde najdeme označování měkkosti souhlásek atd.), ale teprve Hus je uvedl v logický a přitom jednoduchý systém.
Hus podržel jen jedinou spřežku, a to ch; rozlišil tak ch od h. Znakem c označoval důsledně jen souhlásku c, nikdy už k. Písmeno g v Husově návrhu znamená před vokály přední řady j, jinde pak g. Jinak navrhuje Hus užívat pro zachycení hlásek, které latinská abeceda neobsahuje, znaků pro hlásky příbuzné, odlišených diakritickým znaménkem. Je jím tečka nad písmenem, tzv. nabodeníčko krátké (punctus rotundus), tedy c ċ,
s ṡv ,
z ż, dále
ḋvi ,
ṫvii ,
ṅ viii a ṙix . Tady všude jde o tzv. měkčení příslušných hlásek, ale u souhlásky l znamená tečka nad písmenem, že je tu třeba číst l tvrdé (podobně jako polské ł), tedy např. ḋx el̇xi o ďěło. Nabodeníčko krátké se brzo zaměnilo a začalo se užívat háčku, kterého užíváme dosud.
Délku samohlásek navrhoval Hus označovat čárkou nad písmenem (tzv. nabodeníčko dlouhé, virgula). Rovněž tento způsob se udržel až do současnosti. Je známo, že Husův návrh přes jeho velkou autoritu nebyl přijat všemi, nýbrž hlavně jeho stoupenci. Vedle Husova diakritického pravopisu se dlouho užívalo ještě dále druhého spřežkového systému. Husova pravopisu důsledně užívali vlastně až Čeští bratří a vzhledem k jejich velké literární produkci se pak spřežkový pravopis rozšířil. Husův diakritický pravopis stal se tedy základem našeho novočeského pravopisu a také pravopisu skupiny jiných slovanských národů užívajících latinky. Snad nejvíce se přechodně uplatnil na jihu Polska (v 15. a v první pol. 16. stol.). V polštině však zvítězil typ spřežkového pravopisu, kterého se užívá až do dnešní doby.
Poslední zásadnější úpravy českého pravopisu spadají již do doby obrozenské a jsou spojeny hlavně se jmény Josefa Dobrovského (úprava analogická) a P. J. Šafaříka (tzv. úprava skladná). Poslední systémovou změnou bylo zavedení psaní v místo w a ou místo au.
ABECEDNÍ PŘEHLED BĚŽNĚJŠÍCH PŘÍPADŮ ZÁZNAMU HLÁSEK PRAVOPISEM PRIMITIVNÍM A OBĚMA SYSTÉMY SPŘEŽKOVÉHO PRAVOPISU
5
c znamená c:
devcie (PísOstr), uoplatcie v oplatcě (ModlKunh), ztogiece, chcu (AlxH), cieſtu, nechce, owoce (ŽaltKlem), vzcye úzcě (AlxŠ), cyeſty, lycye, ſrdce, rzkucy (AlxM), wiece, doſspiewayuce (Hrad), Centurio (a další cizí vlastní jména), myeſyecye (Vít).
č:
caſ – čas (Túl), ſcepanu (ListLit), cynis (ModlKunh), cynye (ŽKlem), cſo čso (Hrad), crnobyl (Vít).
k:
comaar (GlosMV), ploſcoucih, duſnicoma (ListLit), tac, cdis, uicupit (ModlKunh), doticaty, iacob, criſtus (ŽaltKlem), rozcoſſi (LegApŠ), benedicta (Hrad), capusta, clamal, ſcrzynye skříně (Vít).
cs a cſ znamená c:
mocs, nocs, rucſe (Hrad).
č:
cſynyucimy čiňúcími (ŽaltKlem).
cz znamená c:
krsichziecze, haycziey gho hájcě jho (LegMar), czoy gmu co jmu (LegApŠ), zemiczu, sluncze (AlxH), srdczie, gmagiucze, mocz (AlxŠ), czuzich, noczi (AlxBM), czo, chczy, diediczyewi (Hrad), czna, cznost, czo (Vít) (zde není ovšem vyloučeno ani čtení čs);
č:
czlowyecze (LegUmuč), lecz, procz (AlxH), cziſla, czas, tecze (AlxVíd), czynyecze, oczyta, acz, rzyecz (AlxŠ), czlowieczi, placzi (ŽaltKlem), czass (ŽaltWittb), czyny, czlowiek (Hrad), czaſ, czloweczymy (Vít), czas, czlun, acz, rzyecz (AlxV), poczyna, oczyſtyenije, vczynyly (ŠtítSvát).
czſ znamená c:
oczſtem (ŽaltKlem).
č:
oczſtwrtka (Hrad).
d znamená d:
po celou dobu, např. dal, Dolaſ, duema (ListLit), dozveta, drahe (PísOstr), draha, doſty, abudely – a bude-li (ŠtítSvát).
ď:
dete dietě (AlbBoh), andelſkem (Vít), následuje-li i nebo y (ve funkci i), popř. dvojhláskové ie, ye, ia, iu, např. dyuuou divóv, prsichodis (ModlKunh), ſkodiucie, zrſidyuge (ŽaltKlem), dyegiu, nadyegi, ſedyechu (Vít), bludy, lydi (AlxV), dyelo, dyetatka, dijeku, nadyegy (ŠtítSvát).
e znamená e, é:
po celou dobu (příkladů netřeba).
ě, ie:
dete dietě (AlbBoh), duema, ztworene (ListLit), beda, rozbehnu, zpowedy, meſſiecz (ŽaltKlem), trpelywoſt, czlowek (Vít).
er znamená slabikotvorné r:
ober obr (ŽaltKlem).
f znamená f:
v domácím slovu ufati, popř. v jeho složeninách, častěji pak v slovech cizích: falſovati, yozef (Hrad), a zvukomalebných: fi, fúkati (HusOrth).
g znamená j:
zgeuuges zjěvuješ (ModlKunh), gich, gim, gense jenže, gmieſſe (AlxH), geſiutne, gez (ŽaltKlem), gaz, genz, geſt (Hrad), ſnuge (Vít), geden, gmene (AlxV); staré domácí g, které se zhruba od poloviny 13. stol. změnilo v h: Bogu, boguceu (ListLit) aj.
g:
jen v slovech cizího původu, jako egipſkei, egipte (zde však mohlo být čteno i jako j), gomore (ŽaltKlem), Auguſtina, Gabryela, Magdaleny (Vít).
gie, gye znamená je, jě:
giednoho, giemu, gieſt, nadyegie (ŽaltKlem), giedenye, gieden (Hrad), gyeden, gyeſt (Vít) atd.
h znamená po změně obecně slovanského g v h v domácích a ve zdomácnělých slovech (pohan)
h:
např. ho, nemohl, toho (LegJid), geho, had, chowaleho (AlxV), boh, hospodyn (ŽaltKlem) a dále hojně; před i, y protetickou hlásku: ſſchzedr hi udaten (LegJid), hory hy skaly (LegPil);
ch: do dovršení předcházející změny, ale často ještě i po ní: Wlah, ploſcoucih (ListLit), zhowano (PísOstr), poſtihagiucih postihajúcích (ŽaltKlem).
ch znamená ch:
nas hreſnich, chleb (ModlKunh), ſrdcich, waſſich, wziwach (ŽaltKlem) a dále hojně.
c:
dyuunu mochu ſloua (ModlKunh), nych nic (AlxV),
č:
pochiuas počíváš, uiechi věčí (ModlKunh),
h:
nam tochochis nám to hodíš (koncové -chis je zřejmě písařská chyba místo -dis; ModlKunh), vbrziechu u břěhu (Hrad),
k:
uuruchu popa v rukú popa (ModlKunh).
chy znamená č:
kuelikey chyzti k velikej čsti (ModlKunh).
chz znamená č:
chzlowyek, krsichziecze, chziuge (LegMar), tlachzie (LegJid), chzazzte (LegJid), chzazz, chzezt, pechzu, achz (AlxH), chzazz, chzela, prechz (AlxBM).
i znamená i, í:
ploscoucih, duſnicoma (ListLit), wyczita, plazi (ModlKunh), piſmo, prziſſlo (AlxV), giz, modlitwu (ŽaltKlem), diediczyewi, narodil (Hrad) a dále hojně.
y: bidlo bydlo, nebil nebyl, stari, zufali (Vít),
j: boiowaſſe, iako, ieho (Hrad), ſuietleiſi světlejší (ModlKunh).
ig znamená j:
pokoige (ŽaltKlem).
ij znamená í:
Ambroſij, Briccij (ŽaltKlem), miloſrdenſtwij (Hrad), cztenij (ŠtítSvát) a dále hojně.
ie znamená ě:
po brsiehowi (LegJid), rsieka (AlxH), obiet, tobie, poſpies, czlowieczi, hnyewie (ŽaltKlem), ſobie, wiernie (Hrad), tobie (Vít).
ie: ſpiewati (ŽaltKlem), knyzie (Hrad) a dále hojně.
ije znamená ie:
dije (ŠtítSvát).
il označuje někdy slabikotvorné l, např. pilnoſt plnost, pilwanie (ŽaltKlem).
ir označuje někdy slabikotvorné r:
nazmirt (PísOstr), twirdna (AlxM), miloſirdye, sirdcie (ŽaltKlem), tirpiel (Vít), ſirdcze (AlxV).
k znamená k:
běžně od 13. stol.; v starších rukopisech se psalo též c, viz výše.
l znamená neslabičné i slabičné l, po celou dobu: pozlano, wezele (PísOstr), tyelem, zlauvnie (ModlKunh), Pauel, dolaſ (ListLit), myzl (LegJid), peklny, plny, ſlzam (Hrad), wltawa (Vít).
li znamená někdy slabičné l, např. naplineno (ModlKunh),
nebo l: kraliu, liud, rozliucenye (ŽaltKlem).
ll znamená někdy slabičné l:
wedll (ŽaltKlem), napllneno, pllnyl (Hrad)
m znamená m: po celou dobu.
n znamená n: po celou dobu.
ň:
nan naň (LegJid), ohen (ŽaltKlem). Dále je n měkčeno (podobně jako jiné tzv. tvrdé souhlásky), následuje-li i (y), ě, popř. dvojhláska začínající i nebo y, newinye (LegJid), konye, ſanye (Vít), ohnyem (ŽaltKlem), ſnial (ChelčPost), viz úvodní poznámka na začátku tohoto přehledu.
ng znamená ň:
oheng (LegJiřB), przyedeng (EvZimn)
nh znamená ň:
penh (DalH).
ph znamená f:
zpravidla v cizích slovech – yozeph, pharaona, philippe (ŽaltKlem), kayphas, yozeph (Hrad), yozaphat, ſeraphyn (Vít).
r znamená r: po celou dobu, slabikotv. r, popř. tzv. pobočnou slabiku: twrdoſty, prwe (AlxVíd), twrzye, miloſrdna (AlxVíd), hrdlo, krwi, obr (ŽaltKlem), hrdla, twrdosty (Vít) a dále důsledně,
ř:
ztworene (PísOstr), prebiuas, hreſnich, tuari (ModlKunh), networil, nepratel, pried (ŽaltKlem), orech, reczechu.
ry znamená slab. r:
ſmryt (LegUmuč).
rr znamená slab. r:
drrzieli, utrrpienya (Hrad).
rs a rſ znamená ř:
prſiuodis (ModlKunh), krsichziecze (LegMar), brsiechowi (LegJid), prsieſſed (LegApŠ), rsieka (AlxH), prſiyal, oltars, twars, zwiers (ŽaltKlem), pokorſie (AlxBM), prſiſtupiwſy (Hrad).
rſſ znamená ř:
opatrſſ, twarſſy (ŽaltKlem).
rz znamená ř:
przichodis (ModlKunh), przyezny, tzrebay ho (LegUmuč), rzyeka (AlxVíd), dobrzie, mistrzy, prziklady (Hrad), hrzyechu, morzy (Vít), rziecz (ŠtítSvát),
rzſ znamená ř:
drzſiewe dřěvě (ŽaltKlem),
s znamená s:
mathias (LegApŠ), czas, seztru, syna (AlxH), gsem (Štít).
š:
cynis (ModlKunh), rozkos (AlxH), mas, wyes (Vít),
ž:
Msa Mža (Kosmas), syuotem životem, gdys, zzbosen (LegMar), siwot, ius juž, posithy požitý (LegJid) atd.
ſ znamená s:
caſ (Túl), geſt, Dolaſ, ſe (PísOstr), ſmyslem, ſirdcze, wſtupi, nebeſa (ModlKunh), ſlusy slúží, cieſta (AlxH), ſlepie, ſta, ſwatey (AlxVíd), hoſpodyn, ieſt, ſwate (ŽaltKlem) czaſ, ſama, ſlozyl (Vít), ſlyſte, ſtarzy, ſwu (Hrad), geſt, czyeſta, ſynu (ŠtítSvát).
š:
ſcepanu (PísOstr), uuſelikeho, ueſtek (ModlKunh), neſtowichznu (LegApŠ), geſchzze ješče (LegJid), ſturm, ſturmowachu (AlxVíd), duſiu, geſiutne (ŽaltKlem), hruſka, wſtawſy, geſtye, wſech (ŠtítSvát),
z:
draſie (ModlKunh), hroſny (ŽaltKlem), roſkaza, wſkrzienye (Hrad), ſnyety znieti, ſtrata (Vít), ſaztupy, geſdu (AlxV).
ž:
ieſ (PísOstr), eyſe ježe (ModlKunh), ponyſi (ŽaltKlem), blyſny (Vít).
ss znamená š:
ssezt šest (AlxH)
ſs a sſ znamená š:
nauſschieuuges navščevuješ (ModlKunh), maſs, sſalnie, sſkwarzenych (Vít)
ſſ znamená s:
samiſſliw (AlxH), czaſſu, hlaſſu, nebeſſa (ŽaltKlem), czaſſ (ŽaltWittb), czaſſye, czeſſkey, ſſwateho (Hrad), kraſſne, nebeſſy (Vít), ſpaſſytel, oſſtawſſe (ŠtítSvát).
š:
zreſſenie (PísOstr), dyeliſſ (LegMar), zzlyſſiewſſe (LegJid), wſſu, byeſſe, zlyſſu (AlxH), ſſturm, ſſkodu, awſſak (AlxVíd), wſſiu, lepſſieho (AlxBM), awſſak, weſſ, bogyſſ (AlxŠ), duſſie, hrſieſſity, naſſ (ŽaltKlem), bieſſe, oztieſſie, drrzieſſe (Hrad), czynyſſ, maſſ (Vít), apoſſtolſkeho, wſſeczko (ŠtítSvát), a dále skoro důsledně.
z:
hriſſenym hryzením (ŽaltKlem)
ž:
yakſſe, kaſſdy (AlxH), ponyſſen, ſluſſiechu služiechu (ŽaltKlem), gyeſſto, totyſſ totiž (Vít).
ſcz znamená šč:
geſcze, puſczy (Hrad),
ſch znamená č:
hluſchnimi (AlxH),
š:
schal šál (AlxH),
ſz znamená č:
vteſze uteče, maleſzkem (AlxH),
s:
ſzdrawa (Vít),
š:
kurſzitem (AlxH),
z:
ſztyela z těla (Hrad).
ſzz znamená s:
trzaſzzl třásl (AlxH),
t znamená t:
po celou dobu,
ť:
stata sťata (AlxV), dyetatku (AlxH), krzeſtana (Vít) a všude, kde po t následuje i (y), ě, popř. vzestupná dvojhláska s i-ovým prvním článkem.
th znamená t:
chrzbeth, leth, reth (Vít), bethlemu, nazaretha (Hrad),
ť:
thela (ModlKunh), thy ti (AlxH), oplathithi (DalH), bythi, naplnythy (Hrad),
tſ znamená c:
potſtiwy poctivý (ŽaltKlem).
tſſ znamená č:
tſſtweru čtveru (AlxV).
u znamená u:
po celou dobu,
jú:
boguceu (ListLit),
v:
Pauel, ploscoucih, iſuiatemu (ListLit), zlouo, euino (PísOstr), uicupiti, dyunu, tueho, zlaunie (ModlKunh), syuotem (LegMar), chzlouiek (LegJid), ſiluester, ueliki, uolal, zdraua, ziuota (ŽaltKlem), deuate, jedua jedva, ſuu svú (Hrad), blaznouſtwye, pleua (Vít),
uu znamená v:
tuue tvé, dyuuou divóv (ModlKunh), tuuych tvých (ŽaltKlem); způsob psaní zaznačuje tehdejší bilabiální výslovnost souhlásky v.
v znamená v:
panev, vapno, cevka (GlosMV), dozveta (PísOstr), velmi (AlxB), velykeho, vysoko (Vít) a dále.
u:
(zvl. na začátku slova a na švu složeniny): vme(n)ſſeny umenšený, nevraſy neurazí (ŽaltKlem), vczny učni, wſtvpugy (Hrad), vſlyſſaw, vrzadu úřadu, vczyny (ŠtítSvát)
w znamená v:
po celou dobu (srov. Wlah dal geſt…), od poč. 15. stol. důsledně až do přísl. obrozenské úpravy.
u:
wczinil, wffati ufati, wzd(ra)wi uzdraví (ŽaltKlem), wgyednal, wyyty ujíti (Vít) aj.
uv:
wyerzyz uvěříš (kdez zameſſkaſſ, wyerzyz mnye; Vít),
vu:
modlitw modlitvu, slaw slávu, tw tvú (ŽaltKlem), prsyprawg připravuj (Vít)
y znamená y:
prsiwuznych, prsiemyzzla, zzyn, zzwym (LegJid), chudym, synowe, nemiloſtywy (ŽaltKlem), ſmyſlem, wezdy (AlxV) a dále hojně.
i:
cynis, dyuuou (divóv) (ModlKunh), sy, gych, ſkoczy (AlxM), myſtr, morzy (Vít), czyny činí, ſyrobu (AlxV) a dále hojně.
j:
yeſt, yeſe ježe (ModlKunh), ayzza a jsa (LegJid), ya, yaziku, moy (ŽaltKlem), yamu, gmayu (AlxH), yak, rayſkem (Vít)
v příkladech typu tay gmu (LegJid), hayczey gho hájce jho (LegMar) jde o zvláštní případ využití y, resp. i následujícího g v dalším slově (tedy vlastně yg – viz dále). Jde tu o záznam souhláskového j, patřícího k následujícímu slovu (jmu, jho), které u těchto zájmenných tvarů vytvářelo tzv. pobočnou slabiku. Přikloněním k předcházejícímu slovu se pobočná slabičnost rušila. Podobně je tomu i v případě trzebay ho (LegUmuč), kde jde už o další zjednodušení.
ye znamená ě:
tyelem (ModlKunh), dyetye (LegJid), byeh, byeloſti, ſwyet, hwyezdy (Vít), gyeſtye (ŠtítSvát)
ie:
wyecz viec (LegUmuč), dyetye (LegJid), doſſyeczi (AlxV), wyecze, bozyemu (ŠtítSvát)
yg znamená j:
ygmela, obyczyeyg (Vít)
yl znamená někdy l (slabikotvorné):
mylchi (LegJid)
yn znamená někdy ň:
weyn (ŽaltKlem)
yr znamená někdy r (slabikotvorné):
twyrziech (LegMar), zzyrdcem, tyrnul (LegJid), hyrdoſt, obdyrzala (AlxM), naypyrwe (AlxVíd) aj.
z znamená z:
porozeno, zveſtouano (PísOstr), ztoho, zgeuugez (ModlKunh), znamenaymy, prsiwuznych, rozcoſſi (LegApŠ), mnozi, wizte, wzwolagiu (ŽaltKlem), gaz, rozplodil (Hrad), zlého, pozwal, poznal (ŠtítSvát),
s:
dozveta, ztworene (PísOstr), zebe sebe, zam, hlazi (AlxH), czaz, zkutciech (ŽaltKlem), ztrawu, zwiezi svěží (Hrad), zochy, ztraſty (Vít)
ž:
tenzto, kazdi (AlxH), boze, gez, kliz (ŽaltKlem), bozy boží, genz, kdyz (Hrad), ſlozen, ſluzbu (Vít), gyz, gehoz, ktoz, oteemz, protoz (ŠtítSvát),
š:
zamyzlen (AlxH), rozkozne, hrzieznych (ŽaltKlem),
zc znamená c:
chzce, chzceme (AlxH),
zſ znamená s:
nezſtala, zſmyla (Hrad)
zz znamená s:
zzam, zzwoy, zzmutek, zzwathe, zzwiethlozzt (LegApŠ), zznad, zzwym, nechzazzem (LegJid), zztaty sťatý, ozzud (AlxBM)
z:
zzlych (LegApŠ), zizznyela (ŽaltKlem), zzieda zjeda (Hrad)
ž:
bozze, bozzich, kdezz, kdyzz, kozzku, kterazz, azzywot (ŠtítSvát), zzyniemi (BiblDrážď), kdyzz (BiblOl).