Charakteristika pramene a jeho předloha

Slovník Nomenclator omnium rerum propria nomina tribus linguis – Latina, Boiemica et Germanica – explicata continens s podtitulem Ex Hadriano Iunio Medico excerptus et pro usu scholarum Boiemicarum editus3 byl v pražské tiskárně Daniela Adama z Veleslavína vydán r. 1586 a vznikl, jak prozrazuje již jeho podtitul, na základě osmijazyčného slovníku mnohostranně nadaného a činného holandského lékaře, filologa, lexikografa etc. Hadriana Iunia (1511–1575) Nomenclator omnium rerum propria nomina variis linguis explicata indicans, jenž byl poprvé publikován r. 1567 v tiskárně Christophora Plantina v Antverpách.

Předlohový Iuniův slovník je evropsky významný humanistický slovník, dílo lexikograficky kvalitní, jež bylo nejen v době svého vzniku, ale i v pozdějších obdobích nakladatelsky velice úspěšné a uživatelsky žádané4 – dočkalo se četných opakovaných vydání, bylo vydáváno v plné „vědecké“ i v obsahově a co do počtu zařazených jazyků redukované školské verzi. Vzniklo též několik jeho vernakulárních mutací, mezi nimi námi editovaná verze česká.

Vzhledem k existenci řady různých vydání předlohového Iuniova slovníku nebylo před započetím prací na edici v českém badatelském prostředí známo, které vydání tohoto díla Daniel Adam z Veleslavína použil jako bezprostřední podklad pro přípravu svého slovníku.5 Na základě komparace latinské jazykové složky Veleslavínova slovníku a různých vydání lexikografické příručky Iuniovy, založené na detailním porovnání sledu latinských hesel a informačních sekvencí v nich obsažených, editor latinské části Ondřej Koupil stanovil, že Daniel Adam z Veleslavína použil jako předlohu buď rozšířené druhé vydání Iuniova slovníku z r. 1577, nebo jeho víceméně nezměněný přetisk z r. 1583,6 popř. reprint druhého vydání z r. 1577 vytištěný v jiné tiskárně.7 Na základě zjištěných drobných obměn iuniovské předlohy z r. 1583 oproti tisku z r. 1577 a na základě porovnání Veleslavínova slovníku s oběma verzemi možné předlohy Koupil dále usuzuje, že Daniel Adam při přípravě svého tisku pracoval pravděpodobně(ji) s vydáním z r. 1577.

Předlohový Iuniův slovník obsahuje osm jazyků uváděných většinou v následujícím pořadí: latina, řečtina, němčina, nizozemština (resp. její teritoriální varianta vlámština), francouzština, italština, španělština a angličtina, přičemž ne vždy jsou všechny jazyky v heslové stati zastoupeny. Výchozím a výkladovým jazykem díla je latina, hojně se užívá i řečtina, ostatní jazyky plní v rámci heslových statí převážně úlohu překladových ekvivalentů a příkladů. Toto schéma rámcově přejímá i pražský slovník Veleslavínův s tím, že Daniel Adam při jeho přípravě radikálně zredukoval počet zastoupených jazyků na pouhé tři, a to na ty jazyky, jež byly v době vzniku díla v českém prostředí aktivně užívány – slovník tudíž obsahuje jazyk českých humanistických učenců a vzdělanců latinu, kterou nesoustavně doplňují ekvivalenty ve dvou vernakulárních jazycích, jimiž se v českých zemích v této době mluvilo: v češtině a v němčině. Při přípravě svého slovníku Veleslavín vycházel z plné, nezestručněné verze Iuniova slovníku,8 jakkoliv jeho záměrem bylo připravit školskou pomůcku pro výuku latiny, ke kterémužto cíli mohl stejně dobře (ne-li lépe) využít již existující zahraniční didakticky zaměřené výtahy z předlohového díla.

Veleslavínův slovník je uspořádán věcně a ve shodě se svým jménem se zaměřuje na jmennou část slovní zásoby. Jednotlivé heslové stati jsou sdruženy do tematicky řazených kapitol uspořádaných do dvou dílů slovníku, jež nejsou námětově striktně oddělené – v obou částech nalezneme kapitoly věnované člověku, jeho životu a pracovním i nepracovním činnostem. Kromě této tematiky první díl věnuje pozornost zejména názvům zvířat a rostlin, druhý díl systematicky pojednává o uspořádání světa, a to včetně (řečeno dnešní terminologií) oblasti neživé přírody – najdeme zde mj. kapitoly věnované jménům přírodních útvarů, kovů a drahých kamenů. Hesla jednotlivých kapitol za sebou následují v neabecedním sledu většinou od pojmů pro danou námětovou oblast základních k výrazům označujícím objekty povahy specifičtější a nezřídka náležejícím k nižším pojmovým úrovním. Takovéto členění kapitol však není neporušitelným pravidlem – vyskytují se i kapitoly zahrnující pouze pojmy ze stejné pojmové úrovně atp.

Základním jazykem Veleslavínova slovníku je stejně jako v případě jeho iuniovské předlohy latina, jež v rámci hesla slouží jako jazyk výkladový a navigační (např. vide supra in sigillum E5v/74)9 – s jeho pomocí se objasňuje význam latinských slov uvedených v záhlaví heslových statí. Latinsky psané pasáže obsahují kromě heslového slova jeho ekvivalenty a/nebo výklad významu, příklady (citace) z literatury, jména citovaných autorů, popř. poznámky k výkladu či názorům jiných autorů atp. Za latinskou částí heslové stati následuje část česká a německá, přičemž zařazené české a německé výrazy plní jen funkci překladových ekvivalentů heslového (popř. úvodního) latinského slova a jeho výklad předložený v latině nikterak nedoplňují. Zastoupení všech tří užitých jazyků je kvantitativně velice nerovnoměrné a nevyvážené – a zřejmě ani nemělo být dle Veleslavínova záměru jiné, neboť Daniel Adam připravoval výukovou příručku pro osvojení latiny, nikoliv dalších dvou jazyků. České a/nebo německé ekvivalenty v některých heslových statích zcela chybějí.10

Editovaný Veleslavínův slovník je v české lexikografické a literárněhistorické literatuře tradičně označován jako tříjazyčný a i on sám svým titulem deklaruje tříjazyčnost. V rámci latinské části heslových statí jsou ale obsaženy ekvivalenty z řady dalších jazyků, ať se již jedná o slova řecká (někdy i diferencovaná podle dialektů) přepsaná latinkou, jež byla v Iuniově slovníku seskupena do samostatné jazykové složky řecké a tištěna alfabetou (např. Pala annuli (Ciceroni): latior annuli turgidiorque pars, cui gemma aut symbolum inseritur; sphendone, sphragis S1v/274; Tegula: ea est vel foraminosa, quae iniecto paxillo suspenditur, opaea Graecis dicta, vel hamata, quam vulgaris lingua nasatam vocat P3r/229), nebo o příležitostně zařazené výrazy z jiných jazyků, např. z Iuniovy rodné vlámštiny (Granum ficarium: frumentum (Plinio); cenchramis (Theophrasto); luysen Belgis, a sonitu pediculos, dum necantur, imitante G6v/108; Fagopyrum: pabuli genus, quod a similitudine, quam cum fagina glande habet, vernacula lingua vocat Boekweit H2v/116), dále z arabštiny (Peritonaeum: Arabice siphac C2r/35; Myrobalanus: Arabica voce ben G8r/111), francouzštiny (quam (…) Gallia viorne nuncupat K3v/150), hebrejštiny (Locustarum tria genera tradit Moses Hebraea lingua: arben, saleam et hagab E6r/75; Psalterium: musicum instrumentum ab Hebraeis nebel (…) dictum Aa1v/370), italštiny (Uvae Apianae: Apiariae, quas muscatellas vulgus Italicum nominat G7r/109; Granum Gnidium: coccus Gnidia, fructus Thymelaeae, quam Arabes et officinae mezeron nuncupant; Italis pepe montano I4r/135), saské němčiny (Acus: aculeatus (Plinio); rhaphis, tobias Saxonibus E2v/68), perštiny (Satrapa vel satrapes (Terentio): est autem vox Persica praesidem signans Hh8r/495) nebo syrštiny (sonat autem mefitis sive mephitis lingua Syriaca Dd4v/424). Slovník tedy kromě tří jazyků explicitně uvedených v titulu díla obsahuje i jednotlivé výrazy z řady dalších řečí, zanořené v latinském textu.

Popis pramene

Starý tisk je oktáv o 557 číslovaných stranách vlastního slovníku, čtyřech listech úvodního půlarchu a nečíslované závěrečné straně [558] s Veleslavínovým signetem. Po titulní straně následuje na foliu (:)1v úryvek z listu pedagoga Ioanna Sturmia (1507–1589) povzbuzující k systematickému osvojování latinské slovní zásoby během studia a za ním obsah. Bezprostředně za obsahem začíná slovník – předmluva nebo jakákoliv nakladatelská či adaptátorská zpráva o intenci spojené s českým vydáním nejsou v knize zařazeny.

Slovník je vytištěn obdobně jako tisk, který mu byl předlohou, ve dvou sloupcích se zápornou odstavcovou zarážkou. Základním písmem užitým k tisku latiny je polokurziva, výjimečně jsou některá úvodní hesla kapitol vysázena verzálními literami. České a německé ekvivalenty jsou vysázeny švabachem. Slovník nemá rejstříky (rejstříky obsažené v iuniovské předloze nebyly do pražského tisku převzaty).

Úspěšnost slovníku

Nevíme, nakolik byl Veleslavínův tiskařský počin spočívající ve vydání tříjazyčného nomenklátoru úspěšný. Předpokládáme ale, že typografická úprava latinských pasáží, jež byla při tisku veleslavínského slovníku použita, výrazně ztížila studentům orientaci v základním latinském textu příručky, a v důsledku toho i praktickou využitelnost slovníku. Oproti formálně propracované, dobře rozvržené iuniovské předloze, promyšleně využívající možnosti grafického členění hesla i využití různých typů a řezů písma pro různé jazyky či sdělování informací různého typu a úrovně, je totiž sazba pražského slovníku typograficky výrazně zjednodušena – v latinských pasážích se užívá jen polokurziva a graficky se od sebe (až na nečetné výjimky) nikterak neodlišují heslové slovo a veškeré další uváděné informace. Kromě toho jsou latinské pasáže z pohledu didaktického nezřídka informačně přetíženy, neboť kromě heslového latinského slova, jeho případných ekvivalentů a výkladu obsahují též řadu údajů nepotřebných pro pouhé osvojení latinského výrazu (znění v dalších vernakulárních jazycích a řečtině, odkazy na alternativní výklady atd.). Obsahová přetíženost a grafická nestrukturovanost latinských pasáží nepochybně ztěžovaly českým studentům pochopení předkládaného textu a osvojení obsaženého latinského lexika.

Jak upozornil Koupil (o. c.), ze soupisu pozůstalosti Daniela Adama11 vyplývá, že se mezi neprodanými knihami vydanými v jeho tiskárně nacházelo mj. 660 kusů slovníku „Nomenclatur“.12 Nedokážeme určit, zda tímto neprodaným Veleslavínovým slovníkem byl tříjazyčný nomenklátor z r. 1586, nebo o 12 let později a nedlouho před Veleslavínovou smrtí vydaný Nomenclator quadrilinguis Boemico-Latino-Graeco-Germanicus, případně obě knihy bez rozlišení. S ohledem na výše uvedené nedostatky příručky z r. 1586 však nevylučujeme, že se mohlo jednat právě o ni – nízká prodejnost díla diskutabilní didaktické hodnoty by byla pochopitelná. Mírně by témuž závěru nasvědčoval i fakt, že soupis neuvádí žádné neprodané exempláře slovníku Silva quadrilinguis, díla, s nímž byl Nomenclator quadrilinguis většinou vydán v jednom společném obsáhlém svazku.

Během přípravy edice jsme při paralelní práci s exempláři z vlastnictví Moravské zemské knihovny v Brně13 a z majetku Ústavu pro jazyk český AV ČR14 zjistili, že oba tisky, jakkoliv mají stejné vročení, nejsou zcela totožné, ale že se na několika místech navzájem mírně liší. Tisk ÚJČ se jeví jako chybovější – obsahuje zejména v české jazykové složce některá méně pravděpobná, ne-li přímo chybná znění lexémů, jež v tisku z vlastnictví MZK nenalézáme (např. „Sſkřiwán/ Sſkřiwanek“ exemplář ÚJČ – „Sſkřiwan/ Sſkřiwánek“ exemplář MZK, obé D6r/59;15 „Což ſobě kdo prycý ſwau dobyl“ exemplář ÚJČ – „pracý“ exemplář MZK, obé Y2r/339; „Hrobnijk/ Hrobář“ exemplář ÚJČ – „Hrobnijk/ Hrobař“ exemplář MZK, obé Hh7r/493); někdy naopak možnou chybu zaznamenáme v brněnském exempláři (sr. „proti nemocem“ exemplář ÚJČ – „proti němocem“ exemplář MZK, obé Gg8r/479). Jedná se převážně o nedostatky v tisku vokálů s diakritikou, které nejsou zcela průkazné – většina z nich mohla být zapříčiněna jen nedokonalou technologií pracovního postupu.

Celkově však je tisk slovníku vzhledem k dobovému průměru kvalitní, úhledný a text je dobře vysázený – v prameni se vyskytují jen příležitostné tiskové chyby („Cyraunia“ místo ceraunia K1v/146; „Kammený ſſtok“ místo Kamenný ſſtok O2r/211; „Abzieheſtubeu“ místo Abzieheſtuben O3r/213; „difuſſa“ místo diffusa Dd4r/423 aj.), opakovaně sazeči činilo potíže dělení slov na konci řádků (opakuje se, popř. naopak řidčeji chybí slabika děleného slova – je vysazeno „mari-|ritum“ místo mari-|tum F3r/85;16 „Z ge-|ho ſudu“ místo Z gedno-|ho ſudu G2r/99 aj.). Kvantita českých slov je značena nesystematicky („Bijla ſůl“ F8r/95 × „bijlá mauka“ H2r/115), popř. chybně („Ziábij pulec“ místo předpokládaného „Ziabij pulec“ E4v/72).17

Snad to tedy byla v první řadě výše zmíněná nepraktičnost a problematická didaktická využitelnost slovníku, vyplývající z jeho jednostranné informační přetíženosti a formální nepřehlednosti a umocněná absencí rejstříků, v druhé řadě vědomí možného jiného lexikografického přístupu ke zpracování domácí i latinské slovní zásoby, co vedlo Daniela Adama z Veleslavína k tomu, aby v nevelkém časovém odstupu na základě jiné zahraniční předlohy připravil a vydal další nomenklátor, tentokrát čtyřjazyčný, předkládající čtenářům informace uváděné ve všech čtyřech jazycích ve vyváženém poměru a v přehledné, graficky odlišné formě a navíc řadící na čelní místo heslové stati češtinu.18

Exempláře starých tisků použité pro přípravu edice

Edice byla připravena za základě tisku Nomenclator omnium rerum propria nomina tribus linguis – Latina, Boiemica et Germanica – explicata continens. Ex Hadriano Iunio Medico excerptus et pro usu scholarum Boiemicarum editus. Praga: ex officina M. Danielis Adami a Veleslavina, 1586, uloženého v Moravské zemské knihovně v Brně pod signaturou ST1-0036.213. (Digitalizát tisku je dostupný v systému Kramerius: http://kramerius.mzk.cz/search/handle/uuid:7ae21785-d587-4b62-a1fe-715c3f747caf.)

Jako srovnávací exemplář jsme užívali starý tisk téhož názvu a datace nacházející se pod signaturou T III 8159 ve vlastnictví Ústavu pro jazyk český AV ČR,

v případě potřeby (zejména při přípravě latinské části edice) též tisk uložený v Národní knihovně České republiky pod signaturou 45 F 45 (v digitalizované podobě dostupný jako e-kniha Google na adrese: https://books.google.cz/books?id=U3BcAAAAcAAJ&hl=cs&source=gbs_navlinks_s).

Jako komparační materiál byla dále použita první tři vydání Iuniova slovníku v Plantinově tiskárně v Antverpách:

– Hadrianus Iunius: Nomenclator omnium rerum propria nomina variis linguis explicata indicans. Antverpia: Ch. Plantinus, 1567. (Digitalizovaný tisk Bayerische Staatsbibliothek München, sign. Polygl. 82, je přístupný jako e-kniha Google: https://books.google.cz/books?id=Bjw8AAAAcAAJ&hl=cs&source=gbs_navlinks_s nebo na adrese: http://www.mdz-nbn-resolving.de/urn/resolver.pl?urn=urn:nbn:de:bvb:12-bsb10195202-3);

– Hadrianus Iunius: Nomenclator omnium rerum propria nomina variis linguis explicata indicans: multo quam antea emendatior ac locupletior. Antverpia: Ch. Plantinus, 1577. (Digitalizovaný tisk Staatliche Bibliothek Regensburg, sign. 999/Ling. 4, je přístupný jako e-kniha Google: https://books.google.cz/books?id=FGtaAAAAcAAJ&hl=cs&source=gbs_navlinks_s nebo na adrese: http://www.mdz-nbn-resolving.de/urn/resolver.pl?urn=urn:nbn:de:bvb:12-bsb11104512-0; digitalizát exempláře Bibliothèque municipale de Lyon, signatura 346968, je dostupný jako e-kniha Google: https://books.google.cz/books?id=ZsaSy9BDnb0C&dq=iunius+1577+nomenclator&hl=cs&source=gbs_navlinks_s);

– Hadrianus Iunius: Nomenclator omnium rerum propria nomina variis linguis explicata indicans: multo quam antea emendatior ac locupletior. Antverpia: Ch. Plantinus, 1583. (Digitalizovaný tisk Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, sign. 037/Spw 1094, je přístupný jako e-kniha Google:

https://books.google.cz/books?id=8yVnAAAAcAAJ&hl=cs&source=gbs_navlinks_s nebo na adrese: http://www.mdz-nbn-resolving.de/urn/resolver.pl?urn=urn:nbn:de:bvb:12-bsb11280679-3.

Při přípravě edice jsme pracovali s digitálními fotokopiemi nebo digitalizovanými verzemi výše uvedených starých tisků, v případě tisku z majetku ÚJČ jsme nad to měli k dispozici i tištěný exemplář.

Praktickým srovnávacím materiálem byla i elektronická volně dostupná edice pozdější redakce Iuniova slovníku, která vznikla v rámci programu CAMENA – Lateinische Texte der Frühen Neuzeit na Univerzitě v Mannheimu: Hadrianus Iunius: Nomenclator octilinguis omnium rerum propria nomina continens. Ab Adriano Iunio antehac collectus: nunc vero renovatus, auctus, et in capita lxxvii. sic diſtinctus, vt materiæ ſingulorum capitum ordine alphabetico dispositae sint. Quinetiam capita ipsa ad eundem modum se consequuntur. Accessit huic postremae editioni alter nomenclator è duobus veteribus glossariis. Ed. Hermannus Germbergius. Parisii (Lutetia parisiorum): apud Davidem Douceur, 1606. (Digitalizát exempláře Universitätsbibliothek Mannheim, signatura Sch 100/206, je dostupný spolu s elektronickým, poloautomaticky opraveným přepisem na stránkách: http://www.uni-mannheim.de/mateo/camenaref/junus.html).

Miloslava Vajdlová

Zaměření a základní rozvržení edice

Vícejazyčné slovníky adaptované a vydané Danielem Adamem z Veleslavína patří mezi díla, která významně ovlivnila vývoj české lexikografie i českého jazyka, proto v centru pozornosti námi předkládané edice stojí čeština, jež je čtenáři zprostředkována ve dvou podobách: ve formě transliterované i transkribované. Tyto dvě komplementárně se doplňující formy zveřejnění poskytují uživatelům edice podle našeho názoru úplnější pohled na soudobou humanistickou češtinu a umožňují její studium z více aspektů než při volbě formy jediné: umožňují výzkum na úrovni lexikální, slovotvorné, hláskové, ortografické, typografické a v omezené míře též morfologické a syntaktické. Další dva jazyky díla – latina a němčina – jsou uvedeny vždy v podobě jediné, a to v přepisu podle zásad obvykle užívaných pro zkoumané období a dané jazyky, v případě latiny dále přizpůsobených účelu edice.

Jakkoliv lze editovaný slovník z pohledu latináře či polyglotního badatele zajímajícího se o rozvoj a šíření učenosti v humanistické Evropě chápat jako pouhou vernakulární adaptaci a další – tentokrát pražské – vydání slovníku Hadriana Iunia,19 není latinská jazyková složka v námi připravené edici zkoumána primárně z tohoto pohledu. Latinu zde nestudujeme jako projev humanistické učenosti a nezajímá nás v první řadě, jak veleslavínská tiskárna recipovala ortografii původních vydání Iuniova slovníku; předkládaná ediční úprava latiny má především zpřístupnit informace sdělované latinským jazykem a neklást překážky počítačovému prohledávání výsledného elektronického textu.

Funkcí a cílem edice je zpřístupnit text editovaného slovníku jako celek a zároveň v případě cíleného zájmu umožnit studium každé jeho jazykové složky. Vzhledem ke specifikům jednotlivých použitých jazyků byla pro každý z nich stanovena samostatná pravidla přepisu (viz níže).

Obecné zásady užité při přípravě edice

• Jednotlivé jazyky se v edici uvádějí různým typem písma. Pro transkribovanou i transliterovanou češtinu byl použit stejný typ písma, přičemž transkribovaná čeština se zobrazuje menší velikostí než čeština transliterovaná. Příklad editovaného hesla: Sepia: | mořský pavouk | Mořſký Pawauk | Meerspin E5r/73.

• Hranice jednotlivých jazyků i hranice mezi transkribovanou a transliterovanou češtinou jsou graficky zvýrazněny: tečku, jež ve starém tisku signalizuje hranice jazyků, v edici nahrazujeme jednoduchou svislicí, týž znak navzájem odděluje také transkribovanou a transliterovanou češtinu.

Hranice jazyků značíme s ohledem na možnost separátního automatického vyhledávání českých a německých výrazů i v případech, kdy je český nebo německý ekvivalent užit uprostřed latinské věty (např. Fagopyrum: (…) vernacula lingua vocat Boekweit ( | bukvice | Bukwice | ) H2v/116; Scutulatus color (Palladio): is putatur esse in equo, quem gilvo proximum | Apffelgraw | Germani nominant, quasi pomaceum | jabkovitá barva | Yabkowitá barwa N1v/194). Jsou-li v latinském textu ve stejné pozici obsaženy ekvivalenty z jiných jazyků, hranice jazyků se nesignalizují (Granum Gnidium: coccus Gnidia, fructus Thymelaeae, quam Arabes et officinae mezeron nuncupant; Italis pepe montano I4r/135, sr. též vlámský lexém boekweit v příkladu uvedeném výše).

• Koncové tečky jednotlivých jazykových pasáží, heslových statí (odstavců) i nadpisů vypouštíme bez náhrady.

• Počáteční latinský výraz heslové stati (latinské „heslové slovo“) přepisujeme s velkým počátečním písmenem.

• Nezachováváme ani nesignalizujeme dělení slov na konci řádku ve starém tisku.

• Upravujeme odstavcové členění, došlo-li při tisku ke splynutí dvou heslových statí, nebo naopak k rozdělení jedné heslové stati do více odstavců. Na zásah explicitně upozorňujeme poznámkou.

• Hranice stran jsou ve starém tisku značeny jak archovými signaturami, tak paginací. Edice toto dvojí značení zachovává – na začátku strany uvádíme oba údaje navzájem oddělené lomítkem (např. Aa4r/375). Písmeny a, b signalizujeme hranice (začátky) tiskových sloupců; je-li na straně tisku uveden nadpis umístěný přes celou stranu, značíme sloupce nad tímto nadpisem a¹, b¹, sloupce pod ním a², b².

• Stránkové kustody ani živá záhlaví obsahující jména kapitol nereprodukujeme.

• Emendujeme zjevné chyby tisku (např. „Kammený ſſtok“ > Kamenný Kammený ſſtok O2r/211; „erſterich“ > eſterich erſterich O6v/220) i technické chyby vzniklé při dělení slov na předělu řádků („Z ge-|ho ſudu“ > Z gednoho geho ſudu G2r/99; „ſubsterni-|nitur“ > substernitur ſubſterninitur O5v/218).20

• V odůvodněných případech uvádíme poznámky komentující znění tisku a/nebo vysvětlující jeho ediční interpretaci.

• Interpunkce, přepis počátečních velkých a malých písmen (s výjimkou počátečního výrazu heslové stati) i určení hranic slov se řídí edičními zásadami jednotlivých jazyků.

Miloslava Vajdlová

Ediční zásady latinské jazykové složky

Latina měla oproti češtině (do značné míry i proti němčině) v tiscích 16. století mnohem ustálenější ortografii. Z toho vyplývá jistá „svoboda“ neolatinistiky a často nevyslovený předpoklad editorů a editorek, že v latinském pravopise je něco samozřejmého, daného, neměnného. Není úkolem této edice měnit zaběhnuté představy o podobě latinského pravopisu, dané často mezinárodním územ. Můžeme ale této skutečnosti využít k jistému usnadnění ediční práce: latinské tisky 16. století lze většinou vydávat ne jako ty české (kde se předpokládá rekonstrukce „zvukové podoby“ textu a pak její transkripce do dnešního pravopisu), ale jako pouhou úpravu původního pravopisu (normalizaci), která postihuje omezený počet elementů původní ortografické soustavy. Původně zamýšlenou výslovností, tedy „zvukovou stránkou“ latinských raněnovověkých textů, se zabývá málokdo (i proto, že jde o mrtvý jazyk bez rodilých mluvčích).

Právě elektronická forma edice vedla k drobným modifikacím oproti výše zmíněné knižní edici veleslavínského přepracování nomenklátoru Helfrika Emmelia.21 Elektronická edice se ale používá poněkud jinak než konvenční vydání knižní, význam pro uživatele má především možnost elektronicky text prohledávat. Proto jsme edici nechtěli v latinské složce filologicky komplikovat. Nicméně jak věrnost ediční praxi v českém vědeckém prostředí, tak sledování zamýšlené funkce naší elektronické edice vede k podobným výsledkům: vzhledem k tomu, že latinský text má v připravované edici jen jedinou podobu, je nejlepším východiskem jistá pravopisná normalizace, která usnadní jak četbu hesel, tak počítačové prohledávání textu.

Tímto postojem jsou nesena všechna editorská rozhodnutí uvedená dále.

Latinská jazyková složka vydávaného slovníku, jak bylo uvedeno výše, obsahuje nejen slova latinská, ale i řecká a slova dalších jazyků. Latinský text je edičně prezentován v normalizovaném pravopise. Text je přepsán základním řezem bezpatkového písma, graficky (polokurzivou) jsou vyznačena jména antických a humanistických autorů, z jejichž děl byly původně excerpovány příklady, synonyma atd. (jednotlivá slova, slovní spojení a také delší citáty), polokurzivou s barevným podložením jsou signalizovány rozepsané zkratky nebo rozepsání zkrácených slov (sr. např. Vinum consistens: ferens aetatem, firmum (Plinio et Virgilio) F8v/96). Odstavce začínají velkým písmenem, úvodní heslové slovo nebo slovní spojení (někdy obtížně vymezitelné, ale udávající východisko následujícího výkladu) je pro přehlednost ukončeno dvojtečkou.

Zásady transkripce:

• Text naší edice reprodukuje v základních rysech literní skladbu latinského textu (opomíjíme však např. vyznačování iniciálami – sr. fol. (:)1v). Opravujeme běžné chyby latinského textu, pokud jsme náležité a nejspíš i ve veleslavínské tiskárně zamýšlené podoby našli v plantinovských tiscích (např. „inflamatione“ > inflammatione inflamatione Ff7r/461); podobně opravujeme mylné opakování slabik nebo liter na hranici řádků při dělení slov (příklad uveden výše v rámci obecných zásad).

• Do latinské jazykové složky zahrnujeme pro účely této edice i všechny vnořené jazykové exkurze Iuniovy v pestré škále od jazyků evropských po orientální. Hlavně je ale do latiny pražského nomenklátoru zanořena rozsáhlá řecká složka Iuniovy předlohy, tištěná stejně jako latina polokurzivou (výjimkou je řecká litera lambda, sr. Sunt autem tres: coronalis, quod ibi loci serta imponantur capiti; lambdoides, a figura literae Λ sic dicta, occiput circumscribens; sagittalis vel veruculata B5v/26) a mírně hláskově upravená (chele C6r/43, transkripce řec. χήλη ,pazneht, kopytoʻ; lagous D3r/53 nahrazující λαγωός ,zajícʻ Iuniovy předlohy). Řecká slova tak pro uživatele veleslavínského tisku splývala s latinskými.22

• Veleslavínská adaptace Iuniova nomenklátoru je proti předloze vydané v plantinovské tiskárně redukovaná. Při zjednodušování jazykové pestrosti předlohy došlo na některých místech ke změně významu výkladového textu (např. latinský ekvivalent se vztahuje k řeckému slovnímu spojení, ale to bylo vynecháno: Vinum aromatites (Plinio): velut aromatica potio… G1r/97, spojení aromatica potio je překladem vynechaného řeckého příkladu z Hérodota). Tyto změny neopravujeme (vydáváme právě pražskou veleslavínskou adaptaci, ne předlohové tisky). Výjimečně rekonstruujeme znění nejspíš ve veleslavínské oficíně zamýšlené, ale porušené technickým nedopatřením (např. slovo Spartum je v edici umístěno podle plantinovského tisku jako samostatné heslo, v pražském tisku je omylem vřazeno k heslu Genista L1r/161).

• Respektujeme distribuci liter i, y, kdy jejich rozlišování nemá oporu v latinské/řecké etymologii ani v plantinovském tisku Iuniova slovníku (nejde-li o raritní, evidentně nezáměrnou záměnu jako „etyam“ Q7v/254) a i když se střídají náhodně dvě pravopisné varianty v jednom odstavci (jako „obrizum“ i „obryzum“ Dd4v/424).

• Není úkolem této edice zkoumat (středoevropskou, tradiční) výslovnost latiny v českých zemích; respektujeme tedy psaní skupiny ti, ci + vokál.

• Typografické rozlišení dvojí litery (ſ a s) pro foném s nerespektujeme a obě přepisujeme jako s (např. „Corona caſtrenſis ſive Vallaris“ > Corona castrensis sive vallaris V3v/310) a konsekventně též ſſ i ß jako dvě s (např. „Miſſale“ > missale A1v/2; „neceßitate“ > necessitate A2r/3).

• Zvláštní problém představoval v edici přepis liter i, j a I, J. Po zvážení výše popsaného smyslu a cíle elektronické edice, byla ortografie v edici normalizována a používá se jen i, resp. I (např. „in ijſq<ue>“ > in iisque D8r/63).

• Podobný je případ psaní liter u, v a U, V. Rozlišujeme konsonantickou vs. vokalickou platnost litery a nerespektujeme typografické rozlišení litery iniciální vs. neiniciální v tisku (např. „Vua“ > Uva E5v/74).

• Litery přepisujeme v zásadě jako samostatné, to znamená, že jako dvě litery rozepisujeme dobové slitky neboli ligatury (např. fi, ale také c + t, s + t nebo ſ + t). Týká se to i slitků æ a œ, přepisovaných ae a oe. Ligatura & je v edici rozepsána et.

• Původní diftongy oe a ae (rozepsané slitky) a vokál e nenormalizujeme podle etymologie, ale necháváme podle tisku: faetus, coeci, Coelio Aureliano (sr. pasáž o dvojím psaní coelum/caelum u Iunia samotného Aa8v/384). Respektujeme zvláštnosti doložené v prvních třech, plantinovských vydáních Iuniova slovníku (např. plaerique Ee6v/444; Anneus Cornutus Mm2r/547), naopak emendujeme zjevné omyly (např. „undæ“ > unde undae P4r/231, „fœmina“ > femina foemina M8v/192 akuz. pl. od femur).

• Literu ę rozepisujeme ae (např. „nummarię“ > nummariae Y4v/344).

• Bez signalizace doplňujeme tremu (např. „Aeromeli“ > Aëromeli G8v/112; doplňování trem souvisí s rozepisováním slitků na dvě litery, sr. „Æs“ > aes, „Aer“ > aër).

• Číselné údaje vytištěné římskými číslicemi píšeme stejně, jako jsou v tisku, i v případě dnes neobvyklých podob jako IIX (= VIII, fol. (:)2v) nebo XIIX (= XVIII, fol. (:)3r).

• Se zkratkami jsme naložili tak, aby jim uživatel edice bez obtíží rozuměl a nemusel kalkulovat s jejich variantností při počítačovém prohledávání edice. Typografické abreviatury a zkrácená slova byly tedy rozepisovány, nejčastěji u jmen klasických nebo humanistických autorů. Většinou jde o dativy: „Cicer.“ > Ciceroni = ve významu ‚pro Cicerona‘. V textu slovníku jsou jména autorů uváděna vzácně i v nominativech, když je jimi uvozen/zakončen citát, nebo jsou to přivlastňovací genitivy (např. Plinius A4r/7; forte nitella Plinii D3v/54). V dativu jsou také zájmena místo proprií, která by se opakovala – (eidem) – a obecná označení původců kolektivních (např. Atticis), nebo označení velmi neurčité a anonymní (např. clupea nonnullis E2v/68). Alternativou k dativům jmen autorů pramenů bylo užití adjektiva (např. voce Plautina E4r/71).

• Konvencí raněnovověké latinské typografie bylo užívání akcentů. Od 19. století se jich v školské a klasickofilologické ediční praxi neužívá, proto je ani my v edici nereprodukujeme.

• Psaní počátečních velkých písmen je oproti veleslavínskému tisku normalizováno podle dnešních zvyklostí (např. „Teſſera Liuio, Symbolum Plinio, Bellicum symbolum“ > Tessera (Livio): symbolum (Plinio); bellicum symbolum V4r/311), normalizováno je i vyznačování verzálními literami (např. „CODEX“ > Codex A1r/1).

• Hranice slov v písmu jsou v edici normalizovány podle dnešních zvyklostí, případné nesrovnalosti v této oblasti (omylem spojená slova, naopak omylem rozdělená) emendujeme bez signalizace23 (např. „INPOSTERIORE“ > in posteriore (:)3v, „ſeu-|aromatica“ > seu aromatica G8r/111, „Coronacollaris, Hypothymis“ > Corona collaris: hypothymis H4v/120).

• Interpunkci starého tisku jako celek nerespektujeme a nahrazujeme ji interpunkcí, která „… se řídí v podstatě současnými pravidly českého pravopisu“.24 Uvnitř jednoho odstavce/hesla nepoužíváme pro výraznější oddělení tečku, nýbrž středník (např. když po řadě víceméně synonymních výrazů a pojmenování následuje transkripce řeckých slov do latinky nebo když začíná obsáhlejší explikace nemající charakter ekvivalentu, ale perifráze nebo dokonce digrese s věcným výkladem). Středníkem kladeným za otazník oddělujeme i tázací věty v složitějších explikacích. Jak bylo uvedeno, předpokládané heslové slovo nebo sousloví je v edici odděleno dvojtečkou, do složitějších syntagmat nezapojená jména autorů antických zdrojových textů jsou pro přehlednost uzavřena do závorek, další interpunkce je kladena způsobem moderních vydání latinských textů (např. „Libellus, Sueton. Libellus ſupplex, Martiali“ > Libellus (Suetonio): libellus supplex (Martiali) A1r/1).

• Odstavcové členění bylo zachováno, případně rekonstruováno podle pravděpodobných předloh: řádný odstavec tisku (neboli jedna heslová stať), inspirován předlohou, nejen začínal na novém řádku, ale měl negativní odstavcovou zarážku. Tento princip, v plantinovských vydáních důsledný a promyšlený, byl uplatněn i jako opora případných oprav odstavcového členění pražského tisku – rozhodoval stav v plantinovské předloze. Kde sice předchozí řádek není dotažen k pravému okraji sloupce, ale negativní odstavcová zarážka chybí, odstavec v edici neděláme. Takovéto emendační zásahy jsou v textu signalizovány poznámkou pod čarou.

Ondřej Koupil

Ediční zásady české jazykové složky – část transliterovaná

• Písmena se supralineárními znaky (tečkou, čárkou a háčkem nad písmenem) označujícími měkkost (souhlásky + ě) přepisujeme jako grafémy s háčkem; spřežky s háčkem umístěným uprostřed ligatury přepisujeme jako spojení s háčkem nad druhým písmenem (např. cž).

• Tiskařem užité ligatury rozepisujeme kombinací dvou samostatných grafů.

• Rozlišujeme dva různé způsoby zápisu fonému s, zapsaného malým písmenem, distribuované podle pozice fonému ve slově – ve shodě s pramenem přepisujeme jako kulaté s a dlouhé ſ (Aloes aneb Ragſké dřewo G8v/112; Klas H1r/113; Hrſt aneb ſnop klaſůw H4v/120).

• Tisk užívá dvě různé litery pro malé b (b a dvoubříškové ɓ). Distribuce liter, vyskytujících se v použité písmové sadě, je pouze náhodná a nedůsledná, není regulována dobovými pravopisnými zvyklostmi (sr. „aneb“ i „aneɓ“ obé A2v/4), proto ji při transliteraci nezachováváme.

• V případě grafémů označujících dlouhé fonémy é, á, ý tisk užívá vždy dvě různé litery lišící se silou diakritického znaménka a jeho umístěním nad literou (sr. např. literu á ve slovech Bakalář a pſáti uvedených na foliu/straně Kk4v/520 či literu ý ve výrazech wěcý, Kterýž ve spojení „Kterýž ſwé řemeſlo dělá ſedě na Werkſſtatě“ × dobrý, Wſſeliký vysazených na foliu/straně Kk6r/523). Volba typů je při tisku nahodilá, tudíž vždy obě litery užívané pro tisk jednoho fonému transliterujeme shodným způsobem.

• Nesignalizujeme špatně vytištěné litery a méně závažné tiskové nedostatky pramene nezavdávající příčinu k chybné interpretaci vysazeného textu (např. defektně vytištěné, částečně čitelné u ve slově krku, sr. Křeč aneb ſtrnutij krku y hrdla Ff1r/449), formou poznámky ale upozorňujeme na nečetná chybějící (nevytištěná) písmena, jejichž absence může být příčinou chybného čtení, resp. chybné interpretace vysazeného slova (v české jazykové části se jedná pouze o dva případy nacházející se na téže straně: „G unt“ ˃ Grunt O5v/218; „Grunt na kolij/ R ſſ “ ˃ Grunt na kolij/ Reſſt tamtéž).

• Použité zkratky nerozepisujeme, ponecháváme je v podobě, v níž jsou uvedeny v tisku (gt A4v/8; Lékařſtwj/ kteréž (…) wē žene Gg8v/480). Rozepsanou formu zkráceného slova uživatel nalezne v transkripci.

• Velikost počátečních písmen ponecháváme podle předlohy (Krchow/ Hrobka/ Božij pole X4v/328; Zběhlý w Grammatyce Kk4v/520).

• Vokalickou kvantitu při transliteraci neupravujeme, nesignalizujeme ani neemendujeme. Ponecháváme ji v souladu s předlohou jako podklad pro případné studium dobové kvantity, dobových typografických pravidel, typografického úzu pramene atp., a to i v případech, které považujeme za jednoznačně chybné (Hruby kramářſký papijr A3v/6; Bjla Sſweſtka G5v/106).

• Nekorigujeme ani kvalitu konsonantů, znění pramene neměníme ani v případě proběhnuvší asimilace (s výjimkou jediného zaznamenaného výskytu asimilace nenáležité: Hliněnná flaſſe. Láhwice Láchwice Q7r/253).

• Hranice slov: Ani v transliterované části češtiny nezachováváme splývání předložek s následujícím slovem ani splývání slov vynucené nedostatkem místa při sazbě řádku („poobau ſtranách“ ˃ po obau ſtranách A2r/3). V ostatních případech hranice slov neupravujeme.

• Interpunkci zachováváme podle pramene s výjimkou koncové tečky, kterou mezi dvěma jazyky nahrazujeme grafickým znakem (svislicí; viz výše část „Obecné zásady užité při přípravě edice“). Virguli klademe za předcházející slovo bez mezery (má funkci obdobnou jako čárka). Tečku užitou na konci tiskového řádku za účelem vyrovnání pravého okraje sloupce a nemající funkci interpunkčního znaménka nezachováváme, ale uporňujeme na její existenci emendací (Sekáč Sekáč. ſena Ll3v/534).

Miloslava Vajdlová

Ediční zásady české jazykové složky – část transkribovaná

Cílem transkripce je podat obraz dobového českého jazyka tak, jak je zachycen v editovaném prameni, se všemi jeho charakteristickými hláskoslovnými, morfologickými i slovotvornými jevy a zvláštnostmi (včetně dubletních podob) se současným eliminováním a odstraněním jevů typografické a ortografické povahy. Nemáme-li jednoznačně dosvědčený další vývoj,25 ponecháváme znění odpovídající staršímu vývojovému stadiu jazyka. Výsledná podoba transkribované české části edice vznikla po dlouhých diskusích pracovního kolektivu a představuje týmový konsensus, nikoliv souhrn řešení preferovaných jednotlivými členy týmu.

Při přepisu v obecných principech postupujeme podle zásad stanovených Jiřím Daňhelkou (Směrnice pro vydávání starších českých textů. Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Milanem Kopeckým (K vydávání památek 16. a 17. století. Studia Comeniana et historica 7, 1977, s. 7−22) a Josefem Vintrem (Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické 121, 1998, s. 341–346), přičemž respektujeme všechna specifika jazyka pramene a doby jeho vzniku.

• Typografické zkratky rozepisujeme a rozepsání na rozdíl od latiny a němčiny nesignalizujeme, neboť uživatel má zároveň k dispozici transliteraci příslušné pasáže.

• Zkratku s. nepřepisujeme dle novočeského úzu jako sv., ale ponecháváme ji v původní podobě (s. Jana chléb | S. Iana chléb G7v/110).

• Velká počáteční písmena píšeme podle novočeských pravidel (kůže, aneb pargamín | (…) kůže aneb Pargamýn A4v/8/a; krchov, hrobka, boží pole | Krchow/ Hrobka/ Božij pole X4v/328; když krále není | (…) když Krále nenij Hh7v/494).

• Hranice slov stanovujeme ve shodě se současným stavem češtiny, respektujeme však přitom všechna specifika dobového jazyka, zvláště jinou míru adverbializace spřežek i individuální autorský přístup k jazyku – v těchto případech dodržujeme hranice slov podle originálu (místo držící krále | Mjſto držjcý Krále Hh7v/494; stolet, věk | Stolet/ Wěk Bb3r/389).

Adverbiální spřežky přepisujeme v podobě před splynutím v jedno slovo (na čisto vypisuje | na čiſto wypiſuge A2r/3; z cela a z úplna zaplatiti | Z cela a z vplna zaplatiti Y5v/346); v případě rozkolísaného způsobu tisku spřežek neadverbiálních upřednostňujeme jednotný přepis ve formě jednoho spřaženého slova (vítr od půlnoci, půlnoční | Wijtr od puol nocy/ Půlnočnij Bb2r/387; meze od poledne k půlnoci | Meze od poledne k puolnocy Cc6v/412).

• Při vkládání interpunkce postupujeme podle novočeských zásad. Při oddělování synonym (jednotlivých překladových ekvivalentů latinské předlohy) i dalších částí významové definice (výkladu významu ap.) užíváme pouze čárku, nikoliv jiná interpukční znaménka. Při uvádění několika českých ekvivalentů spojených navzájem spojkou aneb nechápeme jejich vzájemný poměr jako disjunktivní a jednotlivé překladové ekvivalenty od sebe neoddělujeme čárkou (Milium: cenchris (Straboni), paspale (Hippocrati) | proso aneb jáhly | Proſo/ aneb Iáhly | Der Hirſch H2v/116).

Přepis jednotlivých konkrétních grafémů, digrafů a jejich kombinací

• Digraf au ˂ ú přepisujeme jako ou (kohout na makovici | Kohaut na makowicy X7v/334), ve slovech cizího původu, v nichž označuje dvojhlásku au, jako au (hořejší mazhauz | Hořegſſý mazhauz N6v/204).

• Tautosylabické aj/ej přepisujeme ve shodě se zněním pramene (sukně aneb roucho na prodaj | Sukně aneb Raucho na prodag L6v/172 × heslo, tejné znamení mezi vojáky | Heſlo/ Tegné znamenij mezy wogáky V4r/311). V editovaném tisku se tautosylabické aj nevyskytuje v iniciální slabice.

• Graf ů: Při přepisu rozlišujeme původní dlouhé ú, popř. ú zdloužené vs. ů vzniklé z původního dlouhého ó (muškátová kúlka | Muſſkátowá kůlka G8r/111; rybářská lodka, člúnek | Rybářſká lodka/ Cžlůnek P8r/239 × hostinský dům, hospoda | Hoſtinſký dům. Hoſpoda N4v/200). Ve slovech cizího původu, jež do češtiny přešla až po realizaci změny ó ˃ uo ˃ ů, graf ů přepisujeme jako ů (kdo kapary, vokůrky etc. prodává | Kdo Kappary/ Wokůrky etc. prodáwá Ll1v/530).

• V souladu s teoretickými poznatky o vývoji českého hláskosloví26 považujeme změnu uo ˃ ů za již proběhnuvší, v důsledku čehož tištěné uo interpretujeme jako alografické vyjádření fonému ů a přepisujeme ho jako ů (stůl | Stuol Q4r/247; hry k divadlům | Hry k diwadluom X8r/335).

• Grafy v, V užité v násloví slova v platnosti vokálů přepisujeme u, ú. (K otázce kvantity náslovného u-, ú- viz níže pasáž „Kvantita vokálů“.)

• Grafémy i, y

•• Grafémy kontra fonémy i, í, y, ý po sykavkách: Tisk užívá bratrský pravopis, tj. po sykavkách tiskne y, ý. V edici tyto grafy přepisujeme podle novočeských ortografických zásad, neboť nepředpokládáme zachovávání dočasného fonologického rozdílu i × y po depalatalizovaných sykavkách27 (vítr mezi západem a půlnocí | Wijtr mezy západem a puol nocý Bb2r/387).

•• V průběhu 2. poloviny 16. století postupně vrcholí a završuje se změna zakončení nom. pl. neosobových, resp. neživotných maskulin -i > -y.28 Respektujeme tuto v zásadě realizovanou, ale ještě stále ne zcela dokončenou změnu, a pokud zachování původní měkké koncovky -i nedosvědčuje hlásková podoba lexému (kdež boci měkcí jsou | Kdež bocy měkcý gſau C2r/35; parozi | Parozy C6v/44) nebo shodný přívlastek ve vývojově starším (původním) tvaru (stříkačky aneb koženní korbeli | Střikačky aneb Kožennij korbeli T7r/301), koncovku přepisujeme jako -y (mandly | Mandly C1r/33; zmatené vlasy | Zmatené wlaſy B6v/28). Původní zakončení -i ponecháváme v nom. pl. i-kmenového dvourodého substantiva (m. i f.) prs (prsi | Prſy C1r/33).

•• Grafémy i, y ve slovech cizího původu

••• V kořeni slov cizího původu se psaní i, y po tvrdých konsonantech řídí novočeskými pravidly (nápis aneb titul | Nápis aneb Tytul A5r/9; kardinál | Kardynál Hh6r/491; kronika | (…) Kronyka A3r/5; hyacint | Hyacynth I5r/137; nejvyšší rytmistr | Neywyšſſý Ritmiſtr Ii2r/499). U slov, jež se do současného jazyka nedochovala, zachováváme znění pramene (nyšpule | Nyſſpule G6r/107; lampryda | Lampryda E4r/71). Exkluzivní, v češtině v této době ještě zpola citátový výraz zapsaný jako brille nepočešťujeme na nč. brýle (kdož sklenné oči aneb brile dělá | Kdož ſklenné oči aneb Brille dělá R8v/272).

••• V příponách a koncovkách zachováváme původní pravopis předávajících jazyků (zběhlý v gramatice | Zběhlý w Grammatyce Kk4v/520; indiánská slepice | Indyánſká ſlepice D8r/63; horní cinobř, minium | Hornij Cynobř/ Minyum Dd8r/431; s. Marie ruože | S. Marye ruože I6v/140) s výjimkou slov již zcela zdomácnělých (např. slovo abatyše29 zdomácnělo a adaptovalo se na český fonologický i morfologický systém již ve staré češtině, přepisujeme tedy: abatyše | Abbatyſſe Hh6v/492). S ohledem na to, že tisk dbá na rozlišování d a ď, t a ť, n a ň (srdýčko | (…) Srdýčko 69v; všetýčka, všudybyl | Wſſetýčka/ Wſſudybyl Ll8r/543; hrnýček | Hrnýček R7v/270 × díra hadí | Dijra hadij Bb8v/400; malý rožníček | Malý rožnijček R3v/262), považujeme výběr grafu ve jméně Valentín za nenahodilý a proprium přepisujeme s měkkým í (s. Valentína nemoc (…) | S. Walentijna nemoc Ee8v/448).

••• Při transkripci grafů i, y užitých po souhláskách obojetných vycházíme z etymologie, slovotvorné skladby slova a formy ve výchozím i předávajícím jazyce (Clyster: clysterium (…) | klistýr | Kliſtýr S6v/284;30 Gypsus vel gypsum (…): | gyps | Gips | Gyps Ee2v/436;31 fisír | Fiſýr | Viſier T3v/29432).

••• Sufix -íř německého původu, tištěný po obojetných souhláskách (s výjimkou pozice po l a již zdomácnělého slova barvíř) výhradně s y, přepisujeme jako -íř (šermířský a zápasní plac | Sſermýřſký a zápaſnij plac| Kampffplatz/ Ringplatz O1v/210; krumpířská jehla | Krumpýřſká gehla R8v/272; průbířský kámen | Průbýřſký kámen Ee1v/434).

• Zápisy typu diá-, -tia- považujeme již pouze za záležitost ortografickou a přepisujeme je jako ďá-, -ťa- (ďáblík, ještěr | Diáblijk/ Geſſtěr I3r/133; shromáždění křesťanské, zbor | Shromážděnij Křeſtianſké/ Zbor X4r/327).

• Graf g před předními vokály ve slovech domácího původu přepisujeme jako j (jelen, laně | Gelen/ Laně D1v/50).

Při přepisu slov cizího původu postupujeme individuálně (mj. s ohledem na stáří přejímky): U lexémů frejířský, galeje, šlojíř je foném j výsledkem adaptace přejímky na domácí fonologický a morfologický systém již ve staré češtině. Ve slově originál33 v češtině nikdy nedošlo ke změně intervokalického g v j. Při přepisu lexémů privilegium a registrum s ohledem na stěžejní pozici a úlohu latiny v editovaném textu, Veleslavínovu znalost tohoto jazyka a také s vědomím, že již od staré češtiny existují variantní počeštěné formy obou slov (stč. privilejie, střdč. privilejí aj.; stč. rejistro, rejstro aj.), se přikláníme ke znění shodnému s výchozím latinským lexémem a obě slova přepisujeme s g, ačkoliv nevylučujeme paralelní existenci variantní dobové výslovnosti s j (královský mocný list, privilegium, majestát | Králowſký mocný liſt/ Priwilegium/ Mageſtat A5v/10; registrum knihy | Regiſtrum knihy A5r/9).

Jiná slova přejatá přepisujeme ve shodě s českým fonologickým systémem, popř. dle zásad novočeského pravopisu:

• Kombinaci grafů qu, th přepisujeme jako kv, t (kolokvintida, zámořská tykvice | Koloquintida/ Zámořská tykwice I2r/131; krátká rejtarská sukně | Krátká Reytharſká ſukně L8r/175). Stejně postupujeme i u slov domácích, formálně ovlivněných latinským a/nebo německým ekvivalentem (tejl | Theil | Das hindertheil des Haupts B5v/26 ,týlʻ).

• Grafém x při přepisu exkluzivních slov přejatých zachováváme (mastix | Maſtyx K6r/155), ve slovech již zdomácnělých přepis s grafem x zpětně neaplikujeme (Planého aksamítu oděv | Planého Axamijtu oděw L6r/171).

• Hlásku k zapsanou ve slovech latinského původu grafem c přepisujeme jako k (suplikací, žádost v spis uvedená | Supplicacý/ Ziádoſt w ſpis vwedená A1r/1). S ohledem na neznalost dobového úzu a dobové výslovnosti ale zachováváme c ve slově macedonský (přepis nepřizpůsobujeme novočeskému stavu: petržel macedonská | (…) Petržel Macedonſká K2r/147).

Gemináty

• Neetymologické a neslovotvorné gemináty doložené ve slovech domácích i cizích v přepisu nezachováváme (maso | Masſo B4v/24; kalamář, penál | Kalamář Pennál A4v/8).

• Zdvojené souhlásky uvádíme pouze v případech slovotvorně a etymologicky odůvodněných (plátenný střevíček | Plátenný Střewiček M5v/186)34 a v případech k předchozím typům analogických (Houněnný oděv, houně | Hauněnný oděw/ hauně M1r/177; Koženný plášť | Koženný pláſſť M1r/177; olověnná kúlka | Olowěnná kůlka T6v/300).

• U slov přejatých se v případech dvojího možného výkladu zdvojeného grafu (jako pravopisné gemináty vs. zápisu nesoucího fonologickou informaci) kloníme k modernějšímu stavu (pošta | Poſſta | Poſt Ll6v/540;35 Mespilum: | nyšpule | Nyſſpule | Die Miſpel G6r/107), ačkoliv nemůžeme vyloučit ani jiné dobové znění lexému (*posta, *nyspule).

• Náležité gemináty chybějící na morfologickém švu slov domácích nebo lexémů v češtině tvořených nedoplňujeme (měké aneb na měko pečené vejce | Měké aneb na měko pečené wegce F7v/94; vlaská slepice | Wlaſká ſlepice D7v/62). V případě složenin s druhým komponentem -hraný (čtverhraný sloup | Cžtwerhraný ſlaup O8r/223; šestihraná dlažička | Sſeſtihraná dlažička O6v/220) nelze vyloučit konverzní tvoření pouhou koncovkou -ý.36

Kvalita vokálů

• Zachováváme všechny v tisku zaznamenané fáze vývoje českých vokálů s výjimkou změny uo ˃ ů, kterou považujeme za již realizovanou (viz výše; větrný mlýn | Wětrný mlýn P5v/234 × mlejn, kterýž koni aneb oslové táhnou | Mleyn kterýž koni aneb oſlowé táhnau P6r/235; vražedlník, mordéř | Wražedlnijk/ Mordéř Mm1v/546 × tyč aneb míra desíti noh zdýlí | Tyč aneb mijra deſýti noh zdýlij X2v/324; sukně aneb roucho na prodaj | Sukně aneb Raucho na prodag L6v/172a × nejvyššího hejtmana lodí | Neywyšſſýho Heytmana lodij P7r/237).

• Depalatalizované podoby ponecháváme bez korekce, a to i v případě, že se v tisku ve tvarech téhož slova objevuje také ě (dřevenný sroubek | Dřewenný ſraubek O3v/214 × dřevěnný válec | Dřewěnný wálec S8r/287).37

Kvantita vokálů

Nejproblematičtější záležitostí při transkripci české jazykové části slovníku bylo beze sporu stanovení náležité, resp. námi předpokládané náležité kvantity vokálů. Je zcela nemožné zjistit, nakolik se Daniel Adam z Veleslavína při sestavování české složky slovníku soustředil primárně na oblast slovní zásoby a výběr českých ekvivalentů a nakolik (popř. zda vůbec) věnoval svoji pozornost také otázce vokalické kvantity zařazených českých slov. Ta byla jak jemu, tak ostatním soudobým uživatelům jazyka známa, tudíž Veleslavín (nebo konkrétní sazeč tisku) možná vůbec nepovažoval za nutné ji v tisku důsledně označovat. Stejně tak je neurčitelné, jaký podíl na výsledné podobě tisku – co se týče (ne)značené kvantity vokálů – měl sám autor, vydavatel a nakladatel v jedné osobě a nakolik ji ovlivnil sazeč, jehož národnost, teritoriální původ, popř. příslušnost k některému z formujících se českých nářečí bohužel neznáme.38

Nepřehlédnutelný je v české jazykové složce námi editovaného slovníku rozdíl mezi množstvím případů sporné, problematicky značené kvantity a počtem jiných tiskových chyb – zatímco se v češtině celkově vyskytuje jen velmi nízký počet typografických chyb a nedostatků, takže slovník v tomto směru bez problémů naplňuje naši představu o kvalitním, nepříliš chybovém tisku,39 zaznamenáváme v něm řadu případů neznačené kvantity (sr. již výše uvedené případy typu hrubý kramářský papír (…) | Hruby kramářſký papijr A3v/6; bílá švestka | Bjla Sſweſtka G5v/106; podobně matečník, sedmikrása | Matečnijk/ Sedmikraſa H7v/126; chůdy dřevěnné aneb štihla | Chudy dřewěnné aneb Sſtihla Ll7v/542 aj.)40 i méně časté případy kvantity nadměrné (kdež se maso nasolené a uzené chová | Kdež ſe másſo naſolené a vzené chowá O2v/212; masité střevo | Másſyté ſtřewo C2r/35; žabí pulec | Ziábij pulec E4v/72). Některé případy kvantity lišící se od současného (novočeského) stavu je náležité a žádoucí interpretovat jako reflexi dobového stavu jazyka (např. nom. pl. m. na -í, sr. spolutovaryší | Spolu towaryſſý Ii4v/504) či jako přetrvávající pozůstatky předchozího stavu a vývoje staročeského (např. vedlé, ličidlo, shledávaní, sr. předpis dětem udělati, vedlé něhož by se psáti učily | Předpis dětem vdělati/ wedlé něhož by ſe pſáti včili A6r/11; kokořík aneb ličidlo | Kokořijk aneb Ličidlo I8v/144; shledávaní obilí | Shledáwanij obilij T8v/304 aj.), v řadě případů se ale přikláníme k názoru, že se jedná pouze o nedůsledný přístup k signalizaci délky či krátkosti tištěného vokálu. Tuto naši domněnku potvrzuje množství nejednotné signalizace kvantity u jednoho a téhož lexému nebo u slov příbuzných majících stejnou kvantitu41 (např. bič × bíč; jádro × jadro; kámen × kamen;42 maso, masitost × máso, másitý;43 sítko × sitko; střevíc, střevíček × střevic, střeviček;44 základ × zakladní; žíla × žila45 aj.; alternace grafu se objevuje i ve slovech cizího původu paštrnak × paštrnák; soldat × (dupl)soldát aj.).

Při přepisu kvantity tudíž v první řadě respektujeme původ, slovotvorné zákonitosti a pravidelná paradigmata českých lexémů a kvantitu v odůvodněných případech doplňujeme, popř. redukujeme bez emendace transliterovaného textu.46

• Zachováváme hláskoslovné dublety, ať již do jazyka 16. století přešly z předcházejícícho stadia staročeského (planeta, planéta; plenka, plénka47), nebo vznikají při adaptaci lexému na domácí fonologický systém (šif i šíf ˂ z střhn. schif(f), sr. lodí, šif | Lodij/ Sſyff | Schiff P7r/237 × kterýž šífy a lodí dělá | Kterýž Sſýffy a lodij dělá | Schiffmacher Ll4v/536; podobně již stč. špic, špice, střdč. též špíce ˂ z střhn. spitze; u Veleslavína špice i špíce, sr. špice u meče aneb u kopí | Sſpice v meče aneb v kopij | Spitz am ſchwerd T5r/297 × vosina, špíce od klasu | Woſyna/ Sſpijce od klaſu | Die Spitz oder haar am Aehr H1v/114).

• V případě náslovného u-/ú- tištěného grafy v, V volíme v souladě s mluvnicí J. Gebauera48 u velkých i malých grafů přepis ú- (pravidlo, úhelník | Prawidlo/ Vhelnijk X2r/323; na úsvitě narozený | Na vſwitě narozený B2v/20), přestože kvantita náslovného vokálu v případě některých slov není nepochybná.49 Oporou pro toto řešení je nám výskyt četných vývojových dublet s náslovným ú-, ou- (dlouhá úzká lodka | Dlauhá vzká lodka P8v/240 × ouzká prkna | Auzká prkna P3v/230; odtažení, útočiště | Odtaženij/ Vtočiſſtě V3v/310 × bezpečný dům, outočiště | Bezpečný dům/ Autočiſſtě N5r/201).

• K roku vzniku editovaného tisku nepředpokládáme sekundární zdloužení náslovného vokálu ve slově usta – slovo transliterujeme s krátkým počátečním u (usta | Vſta B8r/31).

• Respektujeme znění tisku a zachováváme sekundární kvantitu (délku i krátkost) v morfologicky odůvodnitelných tvarech popsaných v historických mluvnicích (např. v nom. pl. životných maskulin: polní vojenské znamení, po kterémž by se svojí poznali | Polnij wogenſké znamenij/ po kterémž by ſe ſwogij poznali V4r/311; v instr. pl. zájmena on:50 klíštky, jímiž vlasy vytrhují | Klijſſtky gijmiž wlaſy wytrhugij S5r/281 aj.). Tisk v řadě těchto případů uvádí dubletní podoby, a to nezřídka v těsné vzájemné blízkosti (čtyří koní do vozu | Cžtyřij konij do wozu S8v/288 × na následujícím řádku: vůz, v němž čtyří koni táhnou | Wuoz w němž čtyřij koni táhnau). Nezachovámeme ale stav tisku v případech, jež považujeme za neprůkazné nebo je hodnotíme jako nenáležitou analogii k obdobnému jevu (korábové plachty aneb plátna | Korábowé plachty aneb plátná Q2v/244; svíčka o mnoha knotech | Swijčka o mnohá knotech R5v/266).

• Bez úpravy ponecháváme projevy snahy o vyrovnání kořene v nepřímých pádech slova (kožka, šupina hráchu | Kožka/ Sſupina hráchu H3r/117; registrum vlastních jmén | Regiſtrum wlaſtnijch gmén A5r/9).

• Jevy v širokém smyslu substandardní korigujeme a znění tisku typu „pani“, „ptakum“, „Zagic“, „gednim“, „nimž“, „ktereho“, „howězyho“ aj. přepisujeme jako paní, ptákům, zajíc, jedním, nímž, kterého, hovězího (sr. ctná paní, manželka | Hoſpodyně/ Ctná pani/ Manželka B3v/22;51 silný truňk jedním duchem, doušek | Sylný truňk gednim duchem/ dauſſek F8v/9652) – jako podklad ke studiu těchto jevů případnému zájemci poslouží transliterovaná verze české jazykové složky slovníku.

• U dvouslabičných a-kmenových feminin s první slabikou otevřenou (typ lípa, síla, síra, kýta) s ohledem na nespolehlivé značení kvantity v prameni (sr. žíla × žila) nereflektujeme výklad, že ke krácení dochází ve snaze o vyrovnání kořene s příznakovou krátkou slabikou v instr. sg., gen. a instr. pl.53 (přepisujeme tedy nestatečnost, mdloba, tracení síly | Neſtatečnoſt/ mdloba/ Tracenij ſyly Ff3r/453; zadní kýta | Zadnij kyta F6v/92 aj.).

• Ponecháváme ale krátký vokál ve tvarech lok. pl. dvouslabičných a-kmenových feminin (žílky v jatrách | Zijlky w Iatrách C1v/34; ošlejch v hlavkách | Oſſleych w hlawkách I8v/144).54

• Neupravujeme četné případy zachování původní staročeské kvantity kmenotvorného vokálu substantiv verbálních, ať již jde o kvantitu dvouslabičných derivátů (řvání lva | Ržwánij lwa Aa6v/380) nebo o zachování staročeské harmonie kvantity u tří- a víceslabičných substantiv (okopávaní | Okopáwanij Cc4v/408; první vorání aneb rozvorávaní rolí | Prwnij woránj/ aneb rozworáwanij rolij Cc4v/408; shledávaní obilí | Shledáwanij obilij T8v/304 aj.). Neměníme ani pronikající sekundární kvantitu novodobou (přibývání moře | Přibýwánj moře Dd2v/420; zbírání dříví | Zbijránij dřijwij T8v/304 aj.). Nekorigujeme ani příležitostně se vyskytující nenáležitou kvantitu kořenného vokálu, kterou chápeme jako výraz a důsledek rozkolísaného (měnícího se) dobového úzu (medenice k umyvání rukou, umyvadlo | Medenice k vmywánij rukau/ Vmywadlo Q5v/250).Veškeré zaznamenané formy ponecháváme ve znění podle tisku jako doklad vývoje tohoto hláskoslovného jevu.

• Při odvozování deminutiv pomocí sufixu -ka se někdy krátí, jindy dlouží kořenný vokál, v jiných případech derivace probíhá beze změny kvantity. V editovaném slovníku jsou doloženy všechny tyto případy. V edici zachováváme pluralitu možných podob a kvantitu derivátů neupravujeme podle novočeského stavu (miska | Miſka Z4r/359; stračí nůžka | Stračij nůžka I2v/132; žílka na listí | Zijlka na lijſtij H4r/119).

• Sufix -ař/-ář ve jménech činitelských přepisujeme s krátkým vokálem přípony55 (dírka v chlebě, pekařova duše | Dijrka w chlebě/ Pekářowa duſſe F5r/89; též pekař | Pekař Ll1v/530; tesař | Teſář Kk7v/526; též tesařská sekera | Teſařſká ſekera X3r/325). U konatelských jmen se distribuce variant -ař/-ář řídila původním místem přízvuku ve slově: jména s přízvukem na konci slova měla sufix v podobě -ář, jména s přízvukem na první slabice -ař.56 Uživatelé v době střední již ale nerozeznávají původní místo přízvuku, tudíž kvantitu sufixálního vokálu ponecháváme v souladu s tištěnou podobou slova (cihlář | Cyhlář Kk7v/526; řezník, masář | Ržeznijk/ Masſář Ll1v/530; včelář, včelník, kterýž včely opatruje | Wčelář/ Wčelnijk/ kterýž wčely opatruge Ll3v/534; vinář | Winář Ll3r/533).

• Pro deverbální adjektiva na -ací je v době střední příznačný krátký, popř. zkrácený kořenný vokál (střihací, poselací, obsilací, sr. poselací list | Poſelacý liſt A5v/10).57

• Respektujeme dobovou adideaci a reinterpretaci lexémů, dobové trendy reflektující se v dílčích lexikálních subsystémech i individuální autorské chápání slov. Ponecháváme tedy dubletní formy adjektiva obilný/obílný vzniklé sekundárně předpokládanou reetymologizací slova a jeho vztažením k adj. bílý (obilné stéblo | Obilné ſtéblo H1r/113 × kašna obílná | Kaſſna obijlná N5v/202), formu pozdvížení vycházející z dobově podmíněné podoby základového slovesa pozdvíhnouti58 (domácí pozdvížení a bouřka v městě | Domácý pozdwijženij a bauřka w měſtě T8r/303), prefigované infinitivy -vesti, -nesti se zkrácenými kořennými vokály, kteréžto formy jsou hojně zaznamenány mj. v Bibli kralické (potkati se polem, bitvu svesti (…) | Potkati ſe polem/ Bitwu ſweſti V5r/313; věřitele podvesti | Wěřitele podweſti Y5v/346),59 nebo Veleslavínem důsledně užívanou formu člúnek (rybářská lodka, člúnek | Rybářſká lodka/ Cžlůnek P8r/239)60 aj.

• U čeledi slovesa stříci, střihu dochází od 2. poloviny 15. století k inovaci (ke vztažení ke slovesu stříhati, stříhaju), v důsledku čehož kolísá již od doby staročeské kvantita derivátů, jakkoliv je slovotvorně náležitá jejich krátkost (sr. stč. postřihač i postříhač). U čeledi proto ponecháváme znění dle pramene (ostřižky nehtův | Oſtřižky nehtuow B5r/25; ostřížky vlasův | Oſtřjžky wlaſůw B6v/28).

• V tisku zachycený případ přehodnocení spřežky v kompozitum, při němž dochází ke zkrácení dlouhého koncového vokálu měkkého přivlastňovacího adjektiva a k jeho změně ve spojovací komponent kompozita, přepisujeme beze změny kvantity (kuřímor aneb kuřístřevce | Kuřijmor/ aneb Kuřijſtřewce H5v/122 × kuřimor | Kuřimor tamtéž).

• Vzhledem k nesystematickému značení kvantity vokálů v našem tisku přihlížíme při transkripci slov cizího původu k výslovnosti lexémů v předávajícím jazyce (Initiator: episcopi vicarius; suffraganeum nominant ubique | sufragán | Suffragan Hh6r/491), nedoplňujeme však kvantitu pouze pod vlivem novočeského stavu (citrinové jablko aneb limoun | Cytrinowé yablko aneb Limaun G4r/103).

• Sjednocujeme nejednoznačně tištěnou kvantitu přejímek, nenalézáme-li opodstatnění dubletnosti (indiánský ořech aneb pštrosovo vejce | Indyánſký ořech/ aneb Pſſtroſowo wegce Q6v/252 × indiánský pepř | Indyanſký Pepř I1r/129; vinný kmen, rýva aneb keř | Winný kmen/ Rýwa aneb Keř K7r/157 × uschlá rýva | Vſchlá rywa K7v/15861).

• Příponu -ář u apelativ přejatých z latiny a majících původní latinské zakončení -arius tisk uvádí jako -ář (manuál, raptulář, makulář (…) | Manuál/ Raptulář/ Makulář A2r/3; sekretář | Sekretář Ii1r/497). V návaznasti na tuto skutečnost obdobně, tj. s dlouhým vokálem, přepisujeme i výrazy s s původním latinským zakončením -aria (kancelář | Kancelař N6r/203).

Konsonanty

• V tisku zaznamenáváme užití protetického v- i náslovné podoby slov bez tohoto konsonantu. Zachováváme obě varianty násloví a rozsah výskytu protetického v- nikterak neupravujeme (vobočí | Wobočij B7v/30 × holé místo mezi obočím | Holé mijſto mezy obočijm tamtéž).

• Předložky a předpony s, z ponecháváme ve znění podle pramene, a to i v případě, že se vyskytují v témže pádě nebo se střídají ve tvarech jednoho slova (dvéře, kteréž se s obou strán scházejí | (…) dwéře/ kteréž ſe s obau ſtrán ſcházegij P4v/232 × sochor, jímž lodí z břehu na vodu zstrkají | Sochor gjmž lodij z břehu na wodu zſtrkagij Q2r/243; strnutí, zdřevenění oudův | Strnutij/ zdřeweněnij Audůw Ee8r/447 × křeč aneb ztrnutí | Křeč aneb ztrnutij Ff1r/449).

• Respektujeme znění pramene v případě ztvrdnutí ř, ň před sufixem začínajícím na konsonant; zaznamenané dubletní podoby nesjednocujeme (záře jitrní | Záře gitrnij Bb6v/396; konský hnůj | Konſký hnůg C7v/46 × koňský šťovík | Koňſký Sſtiowijk I7v/142).

• I-kmenová feminina zakončená na -t, -d uvádíme ve shodě se zněním pramene, tj. většinou s původním tvrdým zakončením (pamětní knížka, pamět | Pamětnij knijžka/ Pamět A1v/2; sít | Sýt S3r/277; božská odpověd aneb řeč, proroctví | Božſká odpowěd aneb řeč/ proroctwij B1r/17, ale již labuť | Labuť D7v/62).

• Předpokládáme, že při procesu počešťování podléhá dříve domácímu úzu vokalická kvantita než konsonantická kvalita. Neunifikujeme tudíž kolísající zápis sykavek v intervokalických pozicích v nezdomácnělých přejatých slovech (kamzík | Kamzýk D1v/50 × kamsík | Kamſýk D4r/55;62 šarlatová aneb karmazinová sukně | Sſarlatowá aneb Karmazynowá ſukně L6v/172 × karmasinem premovaný oděv | (…) Karmaſynem premowaný oděw L7r/17363), obdobně ponecháváme s i před znělou souhláskou a nepřizpůsobujeme lexém novočeskému znění (rosmarýn | Roſmaryn I6v/140).

• Obdobně nesjednocujeme formy cizího (adaptujícího se) lexému a ponecháváme jeho variantní podoby zaznamenané v prameni (provázek, šňůra | Prowázek/ Sſňůra | Schnürle Q2r/243 × šnůra | Sſnůra | Richſchnur X2r/323).

Miloslava Vajdlová

Ediční zásady německé jazykové složky

Při edici německého textu vycházíme z doporučení pro editování raněnovověkých německých textů navržených v roce 1981 pracovní skupinou historiků ve spolupráci s lingvisty vedenou církevním historikem Gerhardem Müllerem (Müller, G. (1981): Empfehlungen zur Edition frühneuzeitlicher Texte. In: Beiträge zur Wissenschaftsgeschichte 4, s. 167–178; sr. též Besch, W. (1994): Editionsprinzipien in interdisziplinärer Abstimmung. Annäherungen bei der Herausgabe deutscher Texte der frühen Neuzeit. In: Nikolay-Panter, M., et al. (eds.): Geschichtliche Landeskunde der Rheinlande. Regionale Befunde und raumübergreifende Perspektiven. Köln: Böhlau, s. 467–489). V souladu s těmito doporučeními jsme postupovali takto:

• Samohlásky byly přepsány tak, jak jsou zachyceny ve starém tisku, včetně diakritických znaků; nahradili jsme však nadepsané e tremou (sr. např. tištěnou podobu slova „Laͤdle“ > Lädle R7v/270). I když doporučení dovolují transkripci písmen i, j, y, u, v a w podle výslovnosti (tj. podle dnešního úzu), zachovali jsme je podle stavu ve starém tisku, protože není vyloučeno, že různá písmena mohou odrážet rozdíly ve výslovnosti.

• Rovněž souhlásky přepisujeme podle starého tisku, včetně dlouhého ſ. Jedině dvojí znak pro malé b jsme nezachovali, protože „ɓ“ se užívá velmi zřídka (např. „ɓogen“ > bogen A4r/7) a rozdílnost zápisu nemá žádný význam pro foneticko-fonologickou interpretaci textu. Ligatura ß je občas vysazena odděleně (tj. jako ſz), píšeme však všude ß („Gemeiner Proceſz“ > Gemeiner Proceß X7v/334).

• Velká a malá počáteční písmena zachováváme podle stavu starého tisku.

• Hranice slov ponecháváme podle originálu. Jen v případech, kde je slovo rozděleno uprostřed morfému, ho tiskneme dohromady.

• Interpunkci zachováváme podle starého tisku a opravujeme jen zjevné chyby (chybějící tečky ap.).

• Rozepisujeme všechny zkratky původního textu, rozepsané zkratky jsou graficky signalizovány (Barchet/ Baumwull oder Bombaſin kleid L5v/170).

•• Znak ∂ rozepisujeme jako der („Abgebrochner aſt mit ∂ frucht“ > Abgebrochner aſt mit der frucht K5r/153), o∂ jako oder („Ein Hiſtori o∂ Geſchichtbuch“ > Ein Hiſtori oder Geſchichtbuch A3v/6).

•• Samohlásky s tildou označují spojení samohlásky s nazální souhláskou. Vyskytují se v textu poměrně zřídka a rozepisujeme je podle etymologie: ã jako an („Gelt ſo mã der obrigkeit gibt“ > Gelt ſo man der obrigkeit gibt Y2r/339), ẽ jako en („handlungẽ“ > handlungen A3r/5; „fahrẽ“ > fahren Q3v/246), nebo em („dẽ glied fehlet“ > dem glied fehlet Gg6v/476).

•• Zkratku vñ rozepisujeme jako vnd („ſpeiß vñ tranck“ > ſpeiß vnd tranck E8v/80).

Tilman Berger