čeľust, -i f.
sr. stsl. čeljustь
1. čelist, obličejová kost, na níž jsou usazeny zuby
2. část obličeje zahrnující horní n. spodní část úst se zuby
3. pl. ústa, tlama
medvězí čeľust rostlina užívaná v lidovém léčitelství, bolševník obecný (?)
K názvu rostliny sr. též slovní spojení medvězí pazneht
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 4. 5. 2024).
čeľust, -i, fem., čelist, Kinnlade; stsl. čeljustъ maxilla. Czeliuſti lvové molas ŽKlem. 57, 7. Ti diáblu w czeliſt vkládají Hrad. 97a. (Ti) sú diáblu w czelyſty Kruml. 18la. Až by sě vydřeli z czeliſti diáblu ŠtítBud. 138. Nalez líce to geſt czieliſt oſlowu mandibulam Lit. Súdc. 15, 15, czeliſt Ol. tamt. W czzeliſtech lvových in ore t. 14, 8. Tvým czieliſtiem faucibus t. Prov. 3, 22, svých czzeleſti (sic) faucem t. Sir. 31, 12. Lomě viecež czielyſtmy než mluvě Otc. 405b. Czeluſt mandibula BohFl. 394, Nom. 67a; czeliſt mandibula Prešp. 1196, czelyst Rozk. 1955.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
čeľust, -if. čelist
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.