táhnúti, tiehnúti, -nu, tiehneš (
impf. tiehniech, aor. táh, těže, příč. čin. táhl, tiehli, přech. min. táh, tiehši)
ned. táhnout, vytahovat; (nač)
usilovat oč, zasazovat se oč: na to všěchny tiehniechu
o to všechny usilovaly; táhnúti na svú mísu
na svou stranu, na svůj prospěch; —
táhnúti sě,
tiehnúti sě brát se, blížit se; (nač)
dovolávat se čeho, spoléhat nač; usilovat oč, zasazovat se oč; (k čemu)
směřovat, tíhnout (
v. též netáhnúti)
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
táhnúti (tiehnúti) nedok. = tíhnouti, směřovati; míti zřetel; táhnouti k zodpovídání; vztahovati se; vábiti, nutiti, přiměti; přisvojovati si; odvraceti se; táhnúti blízko k čemu = blížiti se; — táhnúti sě = bráti se; táhnúti sě nač = dovolávati se čeho, spoléhati nač, osobovati si; — netáhnúti v. t.
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.