próluk, -a/-u m., proluka (?), -y f.; k lúč
1. čeho, jaký průchod, průrva, zvl. otvor propouštějící světlo skrz co: <někdy s>ě jemu [měsíci] udá <k h>orám v západ přě<běhn>úti, <ch>tě jich proluky minúti AlxH 453; <m>inuje [měsíc] proluky h<orské>, <t>áhna sě pod mezě <mors>ké t. 456; jejie [sťaté světice] dušice…k bohu v nebeské proluky jako andělíček brče LegKat 3027; pruolukowe nebeští otevřěni jsú i pršal jest déšť na zemi BiblPraž Gn 7,11 cataractae; v. též oblak I/3
2. pl. souhvězdí Orión (jako otvory, kudy proniká nebeský jas, n. vzhledem k nápadnému objevování se u členitého horizontu ?): jenž [Bůh] činí os nebeskú…a proluky a ty hvězdy jménem Pliades, jimžto řiekají Štětky BiblOl Job 9,9 (hvězdy Prólučné ~Praž) Oriona; orianas sic dicte stelle proluky MamUKE 317b (Job 9,9); Orionas, jenž slóve proluky TovHád 6a (Job 9,9)
Forma proluka (f.) není bezpečně doložena a je vůbec pozdní, v. I. Němec, LF 87,235