potupník, -a m.; k potupný
1. (čí, čeho) tupitel (koho/čeho), kdo pohrdavě hanobí (koho/co); [Boha ap.] rouhač: vizte potupniki [boží] BiblDrážď A 13,41 (potupitelé ~Koř) contemptores; svatého Jana svatokrádcem napsali a bohovým potupnykem PasMuzA 251; jenžto sem byl [Pavel] dřieve protivník a rúhač a potupnyk BiblOl 1 T 1,13 (v. potvorník 2) contumeliosus; jako by svuodce byl [Mojžíš] a potupnik lidu MladJerF 135b; kdežť sou potupnicy a kde žalobníci JakZjev 181a; proti Jeho Velebnosti [tj. legátovi] vyšli…pravdy potupniczy LetKřižA 175; v. též nalézti 2. – Sr. porúhač
2. odpůrce, protivník: pro svú takovú soběvolnost za zpurného potupnijka počten jest [Jeroným] AktaKost 85a; contumax…, id est superbus, iniuriosus, repugnatius, inobediens potupnijk VodňLact F3a. – Sr. otpórcě 1