poniknúti, -nu, -ne pf. (ipf. ponikati, -aju, -á); sr. nicí, ničěti
1. pf. kam sklonit se, schýlit se, zvl. hluboko, klesnout: k zemi ponykſſy, usnula PasMuzA 481; ješto [Kristus], jsa roven otci bohu, ponijkl v poslušenstvie pro ny až do smrti ŠtítSvátA 155a (fig.) tj. ponížil se. – Sr. poničěti
2. pf. čeho, přes co [lhůtu] (čím) odchýlit se od čeho, překročit co: najdeš…omluvu, proč toho [slibu] naplniti nemuožeš, a roku ponikneſs TovHád 131a nedodržíš; má [šestinedělka] v pravý čas…do kostela jíti a uvésti se. Pakli ona ponyknene (m. -kne) tiem přes svój pravý čas PrávSasE 142a vorczuge
3. [o stavu ap.] zaniknout, pominout: túho má veliká, již mé veselé vše ponyka Plankt 33, pod. t. 39; ještoť [radost] nikda neponyka Vít 24a ║ ctnost velmi jest ponikla,…v lakomstvie vnikla BawEzop 175 upadla (pod. t. 395)
Sr. též jm. míst. Poniklá f. (in Ponykla Confirm 1,20, 1354)