pořéci, -řku, -rče, pozd. pořknúti, -řknu, -ř(e)kne pf.; k řéci
1. [o autoritě] co, s inf. (komu) svým výrokem ustanovit, určit (zvl. slíbit) co, že…: porzknu naň [toho, kdo nedá] boj BiblOl Mi 3,5 (provolají ~Lit, posvěcují ~Pad) sanctificant vyhlásí; tehda poṙekl jest Nikanor královi i tu daň splniti BiblLit 2 Mach 8,10 (poradil ~Drážď; ustavil jest ~Pad, ustanovil jest ~Praž) constituit; dissimulavit porzekl jest MamUKA 20b; pořek [legát] mi dáti listy komisí knězi pasovskému ArchČ 5,328 (1471) slíbiv ○ porčený adj.: v jinú potřebu ot práva neb kostela porcenu neb dopuštěnú JakKost 166a
2. co, s větou obsah. [o zlém činu ap.] na koho nařknout, obvinit (zvl. neprávem) z čeho koho: což naň [obviněného] prosočeno bylo i křivě porzczeno LegKat 86; porzekla [„bezdětkyně“] na Přemysla, by on bezdětek byl PulkB 168; zdali jest na koho porzzekl [závistivec] návisti zlý skutek…neb žaloval na koho falešně HříchM 241; pořkl na mne, že bych jemu…kámeň kosný ukradl NaučBrn 120. – Sr. pořiekati sě, pořěkovánie