plav, -a/-u m.; k plavati, plaviti
1. (čeho) tečení, tok, zvl. výtok; „p. krevný“ krvácení: všeliký kámen [tj. korál] krevný plaw stavuje a padúcí nemoc: Lapid 162a, pod. LékFrantB 293a; fluxus plaw MamUKA 23a ║ jako plaw konský plaw jich [smilnících Egypťanů] BiblOl Ez 23,20 (tok ~Lit) fluxus výron semene; proti měkkosti břicha, neb plaw stavuje [lék] LékFrantB 214a průjem
2. spec. přítok, náhon vody na mlýnské kolo: [náklady] ku potřebám slupním, čestic, roženců, prútí k vršem do plavu WinterMěst 2,507 (1422)
3. plavba, plavení se: Petr lovčí…praví, že když který plav po vodě kto učiní, že jemu z toho libra pepře dána od toho, ktož plaví, býti…má ArchČ 17,360 (1490) ║ pusťte na pravici plawu siet BiblKoř; J 21,6 (plutí EvZimn, plavenie VýklKruml) ve směru plavby; introitum plaw vel plavenie VýklKruml 212b (1 Mach 14,5: učinil cestu BiblPraž) tj. přístupovou cestu po moři
4. svaz plavidel, zvl. pramen vorů: rates plaw SlovVodň 70b; rates, id est naves dicit mamotrectus, sed melius videtur svory vel plawy VýklKruml 83b (2 Esd 5,55: lodě BiblPad); o drva k palivu do Prahy žádáme, aby tři plavy zjednal ArchČ 14,118 (1462); aby plavci povinni byli to clo dávati z jednoho plavu anebo ploutvy, ale ne z každého voru t. 8,459 (1487) ║ abych tři plavy lesu kúpil ArchČ 14,110 (1462) dříví na tři prameny. – Sr. plaviti 2, plavadlo 2, plet¹ 1, plútva 1
Sr. plavánie, plav́enie, plutie. – Též jm. míst. Plav (Reg 2,144, 1262). Sr. též jm. míst. Plavnicě (podle jm. potoka?; Profous 3,372, 1440), Plavnička (t. 373, 1464)