přirčenie, -ie n.
přiřčenie, -ie n.
k přiřéci, přiřéci sě
1. jur. čí (žalobce) přiřčení předmětu sporu někomu, potvrzení něčího nároku: že jiej [žalobkyni] … pravým výrokem … vyrčeno 55 hřiven a těch jiej ani ujistiti, ani ukázati chce [žalovaný] … Protož jeho pohánie de X marcis minus lotone a z toho přirčenie jejie PrávOpav 1,24 (1435)
2. jur. čí (soudce) rozhodnutí, výrok: aby nebylo přirčení panského, že jemu hrdlu nemá ani zdraví nic učiněno býti, že by byl tak kázán Půh 5,141 (1486); měli bychom se … proti našemu přiřčení v tom jinak jmieti, že by nám to lehkostí bylo NaučBrn 103 (1500)
3. čí komu k čemu přislíbení, příslib, přípověď něčeho někomu: kteří [muži] tě [krále] napomínají, aby s přátely přátelství, sliby i všem přirčení držal a zachoval TovHád 131v; vzemše [poslové] od nás přiřčenie k držení a zachování těch všech artikulóv ArchČ 4,452 (1471)
Sr. připověděnie