připřieci, -přahu, -přěže pf.
sr. opřieci, spřieci
1. co (tažné zvíře) k čemu (tažnému zvířeti) připřáhnout, připojit jhem: když ji [sv. Lucii] ottad pryč táhniechu, tak ji duch svatý bieše obtiežil, ež ji ižádným řemeslem tisíc člověkuov, a potom i voly připřiehše, nikakž s miesta hnúti nemohli PasMuzA 37 (též PasTisk) adhibuit (elipsa druhého předmětu) – fig.: to jho milosti s ním [Kristem] jedné svú pochotností oblehčilo by těžkost břemene a on by pomohl nésti, jsa milostivě k člověku připřežen, jako vól k volu jhem připřežen bývá ŠtítSvátA 98v
2. co (abstraktního) k čemu připojit k něčemu, spojit s něčím: pátý dar ducha svatého jest také připřežen k tomuto čtvrtému [daru] v oné řeči proročie ŠtítMuz 121v; „býti připřěžen“ pojit se s něčím, provázet něco: když kto pokloní sě bohu, poklekne před bohem, to je kaks k tomu připřeženo, že kaks srdce v žádosti kakés pohne sě k bohu ŠtítMuz 81r
Sr. spřieci, StčS napřieci, připřáhati