přietelnicě, -ě f.
k přietel
1. koho, čí přítelka (arch.), přítelkyně, žena jsoucí s někým v důvěrném, osobním, přátelském vztahu: když nalezne [žena ztracenou minci], pozóve přietelnic i súsěd BiblDrážď L 15,9 amicas; přietelnice fiet amica KlarGlosA 1755 (De progenie)
2. koho, čí příznivkyně, stoupenkyně, podporovatelka: do méj smrti v tom osudu viec tvá [Porfyriova] přietelnice budu LegKat 2515; Druziana, ta byla veliká přietelnicě svatého Jana PasMuzA 62 dilectrix
3. koho, čí příbuzná, žena jsoucí s někým v příbuzenském vztahu, zvl. pokrevním: osta tu [u sv. Alžběty] Maria tři měsiece, přisluhujíci přietelnici svéj ComestC 279r cognatae; incestus s přítelnicí neb s přítelem NK I G 1, 42v (Zpovědní formule)
Dolož. též přietedlnicě, sr. GbHistMluvn² 1, 409
Sr. přietelkyni, přietelkynicě, přietelnicěčka, přietelnička