pěstúna, -y f., dat. sg. též -úni; k pěstún
1. (čí [dítěte]) žena držící (chovající) někoho na rukou: ó přěblažené milé matky [Alžběta a P. Maria], tú dvú přěsvatú děťátkú pieſtunye PasMuzA 278; že jsi boží matku pieſtunu jměl [sv. Jan] KristA 17a
2. (čí) opatrovnice, žena zajišťující potřeby koho; [cizího dítěte] chůva n. pěstounka; [kojence] zvl. kojná: jednú za den ot své pieſtuny pokrm přijímal [sv. Mikuláš] PasMuzA 31 (pěstúnky ~Tisk); jakož obvykla jest pieſtuna nositi mládečka BiblOl Nu 11,12 (chovačka ~Pad, chuova ~Praž) nutrix; svú čeled vzvola [králova dcera]. A její pieſtuna najprvé se do komňaty uteče ApolBaw 208b; jako pieſtuna dietě na rukú držéci, aby jeho mateři podala, ješto krmí ChelčBisk 39b; gerula…, id est portatrix Peſtuna, nuoška VodňLact K4a; Kateřině pěstúni odkazuje [Šimon]…čtyři kopy gr. ListářPlz 2,103 (1464). – Sr. pěstúnicě