otvěniti, -ňu, -ní pf.; k věno
jur. [o manželově straně] komu, po kom [manželce] (co za co, proti čemu [věnu]) věnovat někomu do manželství dar (ve výši něčeho) jako převyšující protihodnotu jemu daného věna: že mi slíbil [pohnaný] odvěniti po Valentinově nebožčíka dceři podle obyčeje a práva země; tu vzem od nás peníze, jakož jsme po ní dali, i neodvěnil po ní Půh 2,133 (1408); věno protivné neb odporné slóve to, ješto muž ženě své proti jejiemu věnu odwieni ProkArs 159b; neb jsem já proň Kateřině, sestře nebožtíka páně Čeňkově za věno její…, odvěniti a věno dáti musil Půh 6,325 (1490). – Srov. obvěniti 4, otvěnovati 1