otep, -i f., též otěp
(čeho) svazek, svázaná náruč něčeho, zvl. určeného k pálení; [slámy, proutí] otep: otbierajte [při žni] najprvé kúkol a věžte jej v uotiepy k spálení EvZimn 6b (Mt 13,30: BiblDrážď, v otépky EvOl, v snopky ~Beneš, BiblOl a ost., v snopy EvKlem) in fasciculos; otep myrrhy mně ť mój milý LyrVil 143 (srov. Ct 1,12 fasciculus: var. v. otépka 1); est stramen sláma, sed otep garba, stina mandel KlarBohO 357 (De radicibus); pod nohy jeho [Husa na hranici] dvě otiepi drev biechu podložili MladHusA 167a (otépce ~B) fasces; gelima otep vel snop SlovOstřS 82a; položil jej [sedláka mnich] jako na otep slámy HynRozpr 204b auf ein pürde stroes; manipulus dicitur garba, vulgariter snop vel otep *SlovOl 61b; za pět kop votepí slámy koňóm královským 50 gr. LemingerMinc 163 (1486). – Srov. otépka
Za lat. fasciculus stč. též svazek; za fascis též kyta. – Motivace slovesem *otepati (‚vymlátit snop‘) patrně jen předhistorická