otřinúti, -nu, -ne pf.; srov. přiřinúti sě a stsl. otъrinǫti
1. ot čeho [břehu] odrazit, odstrčit svou loď, vyplout: a když ot břeha otrzynuchu, pojedechu k Tyru ApolT 321b (odtrhnú ~P). – Srov. otřinúti sě
2. co [nežádoucího] odmítnout, odepřít (?): quem episcoporum iudicio preesse sibi ecclesia refutavit otrinu GlosŘeh 158a; ║ quod inferni supplicia nec visa et cognita vitare otrinuti vel pobě<ža>ti voluerunt GlosŘeh 157a vyhnout se, uniknout
Ad 2: za lat. refutare stč. též zhrdati