1. (čeho [kláštera]) opat, představený klášterního společenství řeholníků n. některého řádu: Gertrut, opat Bene CisMnich; když opata ze co pohonie, právo pohnati opata pirvého, přěvora jménem druhého RožmbA 43; počě [panna] prositi opata OtcB 51b patrem monasterii; Opat svatého Martina ComestS 39a abbas opat kláštera sv. Martina; dva Opaty infulovaná ŘádKorA 43b abbates; u jednoho opata v klášteřě byl jeden mnich AlbRájA 62b abbatis; ukázavši na jednoho opata z toho zákona [sv. Benedikta] ŠtítBrigC 57a; prosbou kněze opatovou a konventskou ArchČ 6,10 (1406); to písmo neméně zavazuje opatow, proboštóv, převoróv a jiných zákonníkóv HusSvatokup 154b; knězi opatovi kláštera Žďárského Půh 3,283 (1447); budeš biskupem, Opatem, kanovníkem ChelčPost 80b; lidé kněze oppatha vvšebrodského ArchČ 10,51 (1486)

2. poustevník uznávaný ostatními za duchovního otce (za učitele a rádce ve věcech víry a mnišského života): svatý Macharius opat vyšed s púščě, i jal sě přěbývati v roviech PasMuzA 92 abbas; svatý stařec Pcmen opat OtcB 48b; tak milováše [učedník] opata svého…a bojě sě, by jeho otec duchovní skrzě hněvivú závist neměl škody OtcB 53b abbatem; peleš Mojžiešova opatowa OtcB 77a abbatis

3. jm. osob.: penes Petrum Opat Reg 3,788 (1333); Andree de Přibyslav dicto Opath Profous 3,279 (1406)