|
|
|
omlúvati sě, -aju, -á ipf. (pf. omluviti sě) 1. (komu v čem čím, že… [o nenáležitém jednání]) ospravedlňovat se (někomu z něčeho), řečí zdůvodňovat oprávněnost nějakého svého jednání (před někým); [o obžalovaném] hájit se: pak sě jě ciesař kniežatóm omluwaty a řka, že sě jinak nemohlo státi DalV 29,17; omluwage sě [Břetislav papeži] rozličnými řečemi, že jest toho nižádnú marností…učinil PulkB 56 se excusare; jenž [lid neplatně se zpovídající] sě na zpovědi omluwa a jiného viní AlbRájK 220 (sě…omluvuje ~A); z malé věci káráš jiného, a sám sě omluwaſſ u většiem ŠtítSvátA 137a; protož sě omluwa [církev] řkúc: Nevěděla sem VýklŠal 120a excusans se; že si mým lidem nic nevzal, divno mi to, že se v tom omlúváš ArchČ 10,4 (1478) 2. omlouvat se, žádal o prominutí (zvl. za svou nezpůsobilost): tuto sě omluwage Eusebius, i mluví na krátcě JeronM 2b (v nadpise); netřebať se omluwati…, chciť děkovati FlašRadaB 363 (se omluviti ~A); pan Albrecht Kostka mluvil latině, omluwage se, že by radějí rytierské běhy chtěl vésti, nežli před…králem mluviti CestJar 11; jakož mi na ceduli píšete, vomlúvajíce se, abych sobě jednání vašich věcí neobtěžoval ArchČ 15,45 (1490); ║ z úřada sobě poručeného pokorně sě omluwa [sv. Jan Křtitel] MatHom 38 excusavit officium s omluvou odmítá plnit své poslání 3. (komu čím, čeho) vymlouvat se (na něco), poukazováním na nějakou nepodstatnou překážku vyhýbat se plnění povinnosti; bez určení vytáčet se: počechu sě všichni [pozvaní] omluwati EvSeit 144b (L 14,18: ~Víd, BiblDrážď, EvBeneš, BiblOl, se vymlúvati EvRajhr, BiblLit, ~Pad, ~Praž, vymlúvati EvOl) excusare; darmo sě, Piláte, omluwagie umýváš PasMuzA 201 (omluvujě sě ~KlemA); počě sě jiej [sestře mnich] omluwati, a nechtě z kláštera nikam jiti OtcB 56b excusabat; oni [hosté] omlvwagicz sě, nerodichu přijíti ComestC 322a excusantes se; bude sě potom omluwati [neposlušný] a zpravovati a řka: Nemohu učiniti AlbRájK 124 mandatum se implere non posse…excusat; omluwagicz sě [hříšníci] lecikakús omluvú OrlojK 377; na jiné [rukojmí] neukazuje, ani sě jinými kterakžkoli omlúvaje ArchČ 9,248 (1418); my se omluwame neupřiemě křehkosti a nemoci své ChelčBoj 367b Srov. omluvovati sě Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
omlúvati, -aju, -áš, omluvovati, -uju, -uješ ned. (o čem, co) mluvit, vykládat; omlouvat, ospravedlňovat, hájit, bránit, vymlouvat; vyčítat, předhazovat; (koho komu) hanět, tupit, osočovat, pomlouvat; obviňovat, žalovat: omlúvachu jej (Ježíše) najvyšší kněží na mnohém; — omlúvati sě, omluvovati sě omlouvat se, žádat za prominutí; (čeho) ospravedlňovat se; vymlouvat se, vytáčet se; (na koho) osopovat se, obořovat se: omlúvají sě i hněvají na ty, ješto je treskcí ze zlého Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|