1. (čím) omámený, pomatený, mající utlumené smysly n. schopnosti náležitě jednat; [silným dojmem] ohromený, zmatený, smyslů zbavený: všichni [mistři] zahanbeni stáchu i omameny tak hlúpě, ež jich každý, jako v slúpě oči postaviv, hledieše LegKat 2126; jako v otrapě omamen mysli své JeronM 32b velut amens effectus; mezi lidem jako womameny běháše [Kurvenal] TristB 192b (pomámený ~S); velikým divem stál [stařec] jako omameny GrizM 155a; attonitus omamen MamUKA 15a; perplexus omamen MamUKA 31b; mnějíce [knížata], by Alexander v svém smyslu byl omamen BurleyMudrC 200b; sedím co omamená, stlučená TovHád 34b; tak byl omamen Antioch, že neznamenal toho [hněvu] BiblPraž 2 Mach 5,17 (vzdálen jsa od své mysli ~MuzSZ, ~Lit, pod. ~Ol, otlučen jsa mysli ~Pad) alienatus mente; myslí jsa omamen BiblPraž Dn 2,3 (roztržen ~Pad, z uomyla ~Drážď, Pror, BiblOl, ~Lit) mente confusus; demens…, id est amens, insanus, Womameny, tržený, nebojatý VodňLact G1b; non est ungendus furiosus, morio, parvus, nemá býti pomazán při skončení zteklý, womameny a nevinňátko VodňLact O3b (zpodst.)

2. ošálený, oblouzený, oklamaný: lidé omameny a obyčejem svedení KancJist 64; však mi se dosti poctivý zdá [člověk], leč bych byla omamena HynRozpr 220a pin ich anders nicht betrogen leč bych se mýlila