okřik, -a/-u m.; k okřiknúti
1. křik, pokřik, hlasité volání; „učiniti, udělati okřik“ na koho obořit se křikem, zvl. zastrašujícím pokřikem: tuto král na Tristrama okrzyk učinil TristB 88b; clamorem extollens křik učiniv vel okrzik VýklKruml 223a (2 Mach 12,37: s voláním piesní hlasu povýšil [Juda] BiblOl, ~Lit, pozdvihl hlasu ~Praž, volánie povýšiv ~Pad); obec pražská, zbúřivši se skrze okrzyk, židy žebrala a zlúpila LetKřižB 268b; kteréž [dobytče] by od lúpežníka neb od vlka vzato bylo, dovede li [pastucha] jedniem svědkem, že naň okrzik udělal, tohoť platiti nebude PrávJihlA 141b; učinili [osm jezdců] na těch sedmnáct vokřik ArchČ 9,177 (1476). – Srov. okříkanie
2. okřiknutí, zaražení někoho v nenáležitém mluvení, napomenutí: neb tě [Rokycano] okřikne doktor Astensis, i si hoden okrziku, aby nebral doktoruov proti jich úmyslu HilPřijA 90 (~B, ~D). – Srov. okřiknutie
3. jur. autoritativní zakročení proti porušení práva vyslovením nesouhlasu (?): takový okrzik ovšem v súdě zemském stavuj [králi] pilně skrze své úředníky DubB 324a (~E, ~F); ač by tvoji úředníci…toho tak nevedli, jak s ty [králi] kázal, okrzik máš, jakož i dnes jde o každý neřád DubB 324a (~F, okřikl s ~E)
Ad 1: za lat. clamor stč. též křičenie, pokřik