oborati¹, -ořu, -oře pf. (ipf. oborávati); k orati
co [pozemek] oborat něco, vyoráním brázd kolem něčeho ohraničit to: ty drahy…byly sú v ty časy obvorány od Vrbice ArchČ 37,1104 (1465); ║ když brána zemi oborze a jakž zahrada oseta a obkopána jest PrávSasB 101b (~E, obuorzie ~C, obuorze ~D, obvrže ~A) vor reret (var.: berüret) zoře
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
oborati², -řu, -ře pf.; srov. obořiti (?)
♦ oborati sobú vyrazit k útoku, zaútočit: neb jakž potka [jinoch] Nikanora, nakrátce sobú obora, kopím jemu štít obrazi AlxV 1651. – Srov. obořiti sě 7
Srov. obořiti kóň (AlxV 1716). – Podle edice V. Vážného nejisté, nejspíš ‚obořit se. vrhnout se‘.
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
oborati, -ořu, -ořeš dok. oborat, zorat; (sobú) obořit se, zaútočit; jakž potka Nikafora, na krátce sobú obora zaútočil
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.