obinušč, -ě m., pozd. též obinušt, -a/-u m.; k obinúti sě, obinutý
výrok obcházející, zakrývající pravdu, řeč vyhýbající se pravdě (např. vytáčka): věci ohavné postavují v kostelích…a kryjí to písmy, spisy ličnými, obinuſſty AktaBratr 2,201a; meander…capitur eciam pro qualibet tortuositate et decepcione Wobinuſſt VodňLact N6b ♦ bez obinuščě [u sloves sdělování] bez oklik, přímo, nevyhýbavě, bez okolků: pakli bych mluvila bez obinuſſta, neb já s okolky neumím TovHád 42a; logium…, id est rationabile responsum, id est sine involucro odpověd rozumná bez obinuſſtie VodňLact N2b; ║ to jest poselství i také rozum muoj, na čem všecko visí bez obinuſſtu TovHád 63a přímo (n. neklamně ?). – Srov. obinádlko