nedověřúcí, nedóvěřúcí adj.; k dóvěřiti
1. mající nedostatečnou víru v boha, malověrný k bohu: infidelis aneb nedowierziczych Deus non exaudiet RokMakMuz 359b; papež, jenž má plné vládarstvie nade všecky, a tú mocí muož slušně dobývati země svaté, nedowierziczi i nevěrné tresktati a k vieře připravovati HilPřijA 5 (~D); didimus, id est dubius pochybný, nedowierzicij VodňLact G3a; ║ eramus incredibiles ad dominum deum byli sme nedowierzici ku pánu bohu GlosProrOl 99a (Bar 1,19: nedověříc BiblLit, nedověřiví ~Ol, nevěřící ~Pad, ~Praž) nevěrní Pánu, zapomínající na Pána. – Srov. nedověrný 1
2. neuvěřitelný, neobyčejný: Ezechiáš po nedomníciem a nedowierziciem vítězství…, ač koli…bohu oběti byl obětoval, však je nedóstojně bohu děkoval ComestC 198a post inopinabilem et incredibilem triumphum; ║ boj mezi Laficas a Tentatos, kteréžto Patefactus v kněhách o nedowierzicich, by byli šlechtici, píše, jězdcě Tesalonských ComestC 130a de incredibilibus o neuvěřitelných věcech
Ad 1: za lat. dubius stč. též pochybujúcí, u vieřě kulhavý (VodňLact G6b). – Ad 2: za lat. incredibilis stč. též neslýchaný, k vieřě nepodobný (SlovOstřS 84)