|
|
|
nebijcě, -ě m.; k bijcě kdo nebije a nezabíjí, nenásilník: jenž die [Pavel] Titovi, svatému biskupu, že musí biskup býti bez hřiechu smrtedlného, jakožto boží vladař: nepyšný, nehněvivý, neopilý, nebigce. Aj, teď die, že musí biskup býti nebigce; kterak tehdy tepe v boji aneb velí sám bíti? HusVýklB 72a (~M; srov. Tt 1,7 non percussorem: ne bijce BiblMlyn, ~Pad, ne bíce ~Lit, ne bivcě ~Ol, ne ten, ješto by jiné bil ~Praž) Srov. E. Procházková, Nebijcě nebo ne bijcě?, LF 93, 1970, 16–17 Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008. 
nebijcě, -ě, masc., nerváč: musie biskup býti nepyšný, nebijce; aj, teď die (Pavel), že musí biskup býti nebijce HusE. 1, 172 (Tit. 1, 7 non percussorem). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
nebijcě, -ě m. kdo nebije a nezabíjí, nepůsobí násilí, mírný člověk Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
nebijcě m. = kdo nebije pro zisk, neloupí Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|