načieti, -čnu, -čne pf. (ipf. načínati)
1. co načít, načnout něco, začít ubírat z celku něčeho; [nápoj] začít čepovat; [chléb] nakrojit: na tom lístku má býti napsáno, po čem jest víno naczato PrávPražB 306b; tehdy pán všeho světa nacžne přátelóm svým víno sladké ChelčPost 40a; Ctibor Kozský prosil něké dobré ženy Kačky kramářky …‚ aby načala malvazie ArchČ 5,321 (1471); jest pak obyčej mezi křesťany, že chléb, jemuž pecen říkáme, prvé nežli nacżnu, křížem znamenají BechMuz 159b; ║ miesíce [duchovní správcové] toliko jedu ve Čtenie, viece mohú jeho vypojiti nežli sám holý jed nacżali by ChelčSíť 56a (v obraze) kdyby začali předkládat (k požití)
2. co začít, počít (dolož. jen nepřímo v nedokonalém překladu): i nacziely jsú [Židé] Bethfegora, i jědli jsú posvěcenie umirlcové ŽaltWittb 105,28 (nacziety sú Beelfegor ~Klem, začěli sú Beelfegor BiblOl, ~Lit) initiati sunt Beelphegor; iniciatus obětovaný, naczaty SlovOstřS 84; iniciatus ofěrovaný vel naczaty SlovOstřS 85. – Srov. načětie 2
Srov. též první komponent složených jm. osob. typu Načěpluk (Nacepulc CDB 1,325;1197), Načěrat (Nacarat Kosmas 142), Načěvoj (Natshawei Reg 2,480;1278). – Ad 2: v Žalt jde nejspíše o chybný překlad initiatus spojením s initium, ale lze připustit i souvislost ‚zasvětit (se)‘ → ‚zahájit (oběť, oslavu ap.)‘, srov. lat. initiare (viam cui) = stč. začieti