naskočiti, -ču, -čí pf. (ipf. naskakovati); k skočiti
med. [o hlíze, vyrážce ap.] nač naskočit, vyrazit se, náhle se objevit na něčem: když by jie [ženě] hlíza naſkoczila LékFrantB 210a; když hlíza naſkocżi na hrdlo RokJanB 51a; když hlíza na hrdlo naſkoczi, nechce se hned k tanci jíti RokLukA 373a; až bolest na hrdlo aneb pryskýř naſkoczi RokPostK 354a (bolest na hrdlo vsede ~B)
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
naskočiti, -ču, -číš, pftiv., aufschwellen: stsl. naskočiti insilire. — Když by jie (ženě) hlíza naſkoczila ChirB. 120a; (lid, teprv až) bolest na hrdlo naſkocżí, tož tepruv se chce káti RokycPostKl. 364a, b; holí (jej) udeřil, až mu baule naſkoczila KolC. 806b (r. 1589).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².