následujúcí adj.; k následovati
1. (koho/co) následující (někoho n. něco), jdoucí za někým n. něčím: protož tyto tři [děda, syna a vnuka] jedním jménem nazvané a sebe bezstředmě naſledugyczye chtěl [evangelista] jedním jménem osáhnúti LyraMat 14a sibi invicem succedentes; comitante caterva naſledugijczijm zástupem GlosSed 121a; to slibuji učiniti na sviečky…najprve příštie, nebo na druhé, anebo konečně na třetí sviečky pořád se následujiecie ArchČ 9,300 (1454); || větší moc míti bude podstata naſledugiczij AlchLull 106 další
2. zpodst. stoupenec, přívrženec, vyznavač: třětie ochechule, kteráž zpievá na střmen, jest smilstvo (-uo ed.), kteréž svým naſledugiczim také vydává zpievanie: Mladec jsi silný GestaB 119a (~U); protož ti skutkové slova božieho nazváni jsú chlebem nebo krmě naſledugicieho ChelčBisk 47a. – Srov. následovník 3
3. čeho [dobrého] usilující o něco, horlivý v něčem: aby nás vykúpil [Kristus] ode vší zlosti a zčistil sobě lid vděčný, naſledugyczy dobrých děl EvOl 96b (Tt 2,14: var. v. následovný 1) sectatorem bonorum operum. – Srov. následovný 1