nápravničí adj.; k nápravník
[o právu, nemovitosti] vyhrazeny n. patřící „nápravníkovi“ (sub 1), nápravnický (arch.), nápravní (arch.): zbožie a práva, kterážkoli do královy komory neb pokladnice nápadem spadla sú…, buďto naprawniczie neb jiných urozených osob, nebo městská MajCarA 21 (manské ~C, ~D, ~G, ~E) feudalia; po smrti Annina muže… deveř její odbyl jie věna jejieho jedenádcti kopami gr. podle práv jich nápravničích ArchČ 37,362 (1456); mocí listu tohoto dáváme dvuor náš [tj. klášterní] nápravničí ListářPlz 2,112 (1465); zastavujeme a zapisujeme službu naši nápravničí v Kozolupech ListářPlz 2,220 (1481). – Srov. nápravní 2
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
nápravničí, adj. z nápravník, nápravnický, Lehen-: sbožie, kteráž koli do královy komory spadla sú, budto nápravničie, nebo městská… feudalia AČ. 3, 93 (= MC).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².