mluvný adj.
k mluviti
1. (o osobě ap.) hovorný, řečný, mající sklon mluvit; upovídaný, mnohomluvný, žvanivý
2. (o řečníku ap.) výmluvný, výřečný, schopný vytříbeně se mluvou vyjádřit
3. (o dítěti ap.) schopný mluvit
Sr. blekotný, hovorný, řěčný
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 6. 2025).
mluvný, adj., výmluvný, beredt. — Múdrost jazyky činí mluwne linguas disertas Ol. Sap. 10, 21; jazyk velmi mluwny linguam magniloquam ŽPod. 11, 4; mluwni sú oněměli ŠtítBud. 31; mezi mluvnými viece mluvnější jsú méňe užitečnější HusE. 1, 271; mluwny chytrák sophista verbosus Pr. Předml. VI; vcżenie-mluwny doctiloquus Lact. 53c.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
mluvný adj. výřečný, výmluvný; múdrost jazyky činí mluvné
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
mluvný adj. = řečný, výmluvný
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.