|
|
|
miesti, matu, měte ipf. 1. co (mazlavého) hníst něco, hrabat se, matlat se (expr.) v něčem 2. co (vzrostlé obilí) komu pošlapáním ap. zaplétat do sebe (a tím znehodnocovat) 3. komu v čem působit zmatek někomu, mást někoho Sr. plésti Autor: Milada Homolková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 20. 5. 2024). 
miesti, matu, měteš, impftiv., másti, hnísti, wirren, kneten; stsl. męsti turbare. — I jě sě Smil na kněze (Přemysla ve vyhnanství, jenž byl vrhl zlato do Dunaje) hněvati, knězi velmi porokovati řka: Chudé kniežě, co chc(eš) dnes jiesti? By svátek nebyl, pro kus chleba musil by cělý den hlínu myeſty DalC. 76, v překl. stněm: leim cleibin. — Když Ježúš s židovčaty sedieše a hlínu myetyeſſe a z té hlíny ptáčky činieše, židé mu počěchu porokovati řkúc, proč by směl v sobotu dělati ML. 50a. Súsěda… nejmáš práva na planéj dědině vdáti, ledno na škodě móž (ty) vdáti, že myete obilé Rožmb. 280. Pro to slovo nesmě ijedna žába kalu miesti DalJ. 55 z rkp. Ff. Tristram… poče jej (tvaroh) mezi rukama miesti Trist. 341. Vavřinče, co to meteſs a proč sem i tam řeči pleteš? LomnKanc. 2, 254 (m. měteš?). — mietu, blúdie delirant Veleš. — Žádný se nemiet RokycPostBrn. 168, miesti sě, másti se. (Větrové) kdež sě v jěskyně vrazie, tu ť s(ě) počnú divně myeſty, až s(ě) země musí třiesti Vít. 9a, miesti sě, motati se, plésti se. Lvicě vzemši své kotě i vynese je ven… a nám (t. uprchlíkům, kteří se tu schovali) postúpi své pelešě; avšak my nevěřiece sobě nesmějiechom ven vyjíti, ale čekáchom a mniece, by sě přěd námi matla a nás čekající OtcB. 146b, lvice… by se před námi matla OtcA. 399b, v orig. lat.: illius (leænæ) nobis semper figurabamus occursum, (lvice) jako by sě mátla, sem tam pobíhala. — Anna smutna jsúci byla k bohu žalujiúci hi mluvila řkúci: Bože…, proč sem jáz hi mój muž hyna, ž’ nám nedáš dcerky ni syna? ješčež mi se viece myete, ž’ neviziu mého družěte LMar. 28, měte mi sě, t. na mysli. Brangenena… šachovnici k sobě vzavši postavi ji tu před světlo, aby sě královi nic nemyetlo Trist. 119; jakž to Brangenena uslyše (t. že blázen královnin je Tristram), velmi srdečně vzdeše řkúc: Nevěřím ť, snad ť se j’ mietlo! Trist. 349. Nic nemám s vámi…, kteříž, že boha není, pravíte, a že se všecko bez řádu jistého sem i tam měte Výb. II, 1683 (Gryl, r. 1592). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
miesti, másti, matu, měteš ned. hníst.; mást; — miesti sě mísit se, motat se, plést se; mást se: měte mi sě mate se mi (na mysli) Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
miesti (1. sg. matu, 2. měteš) nedok. = másti; hnísti; — miesti sě = motati se, sem tam pobíhati Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|