|
|
|
mieniti, -ňu, -ní ipf. sr. stsl. mieniti 1. kam mířit, směřovat, pohybovat se směrem někam 2. co, s inf. mínit, zamýšlet, hodlat, mít v úmyslu; čeho, na co, aby… chtít 3. koho, co, s větou obsah. myslet, mínit, mít na mysli 4. co, s větou obsah. myslet si, předpokládat, domnívat se; o kom, čem, co, jak mít o někom, něčem (nějaké) mínění, smýšlet o někom, něčem nějak 5. znamenat, mít smysl, mít význam 6. s kým souhlasit, být jednotný 7. k komu mít náklonnost, tíhnout 8. o čem, na co přemýšlet, uvažovat, rozvažovat o něčem 9. koho, co za co, čím považovat, pokládat někoho, něco za někoho, něco 10. kam, k čemu mířit, směřovat, jednáním naplňovat záměr 11. proti čemu (slovně) mířit, vystupovat 12. co (okolnost, podmínku) komu vymiňovat, stanovovat pro někoho, v něčí prospěch 13. koho, co zmiňovat, připomínat Autor: Irena Fuková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 11. 6. 2024). 
mieniti, -ňu, -níš, impftiv., míniti, meinen; stsl. mêniti memorare, putare. — Jáz tomyeny…, že atd. Hrad. 32a; mijenij ť Kristus Štít. ř. 10b. Tu čiešiu on (sv. Václav) myenyeſſe, o niejž syn boží mluvieše DalC. 30, tu čiešu mienhieſe DalH. tamt. On (otec Pilatův, vida ve hvězdách, že by dnes mohl zploditi syna pověstného) mienil chtě z toho jmieti utěšenie, nalit túhu jmieti bude Štít. uč. 9a, mienil chtě jmieti, že bude míti. — A myenyt písmo svět tento Babylonem ŠtítSáz. 125b, mieniti koho kým, čso tím. Uslyšav to Pilat, že jej (Ježíše) obec synem božím myeny Vít. 52b. Co tiem myenyta? Pass. 291. — Ten hrnec diábel ka’ich mienyeſſe Pass. 434, mieniti čso čso, podle latiny. — Kterak mój pán ke mně myeny Pís. Vyšbr. I, mieniti k komu, k čemu. (Jachim) tu vše své dobré děnie mlád sa činil k bohu myenye, v junošstvě bydle LMar. 13. Sebralo se čtvernohé a ptačstvo proti nim mnohé, k boji mieniec velmi tvrdě Baw. 99. — Král své šlechtice upomanu, zřě na ‘nu i na si stranu, chtě poznati jich útrobu, kto s ním myeny v tu dobu AlxV. 1478, mieniti s kým, smýšleti. — Co které srdce myeny, v které j’ vóli neb ve chtění, to vše znáti na vezřění AlxV. 1479, mieniti, zamýšleti, chtíti, beabsichtigen, wollen. Ti (nepřející)… …přézen mají na vezřění, a srdce vždy zloby myeny tamt. 49; ktož… mluví sladcě, komuž jinak myeny srdce… Vít. 65a. Ten, jenž všú mocú mieny potkati sě bojem silně… AlxH. 4, 2. Ktož zle myeny, ten vždy ztratí AlxV. 505. — Ktož tě mienye i v tě věřie Hrad. 48a, mieniti koho, míti na mysli. — Na ňešto budeš míenye (ty, srdce) PilD. 7, mieniti nač, na koho. Lvový šťenec … což neskoná, na ňež myeny, však to pokáže v svém chtění AlxV. 192. (Zrádcové) trúce sě tam na Patrona, mienyecze na ň slova pro ‘na, jěšto atd. AlxBM. 4, 30. — Mnozí zhynuli a nedošli, jamž mienili Štít. ř. 187a, mieniti kam. — Neučený… vidí slovce psaná, ale nerozumie, co které mieni ŠtítBud. 30, mieniti, znamenati, bedeuten. Co myenye tato svědečstvie? quid sibi volunt Ol. Deut. 6, 20. Co mieni ten sen, který s’ viďal? quid sibi vult Pr. Gen. 37, 10, co sě tiem snem myeny Mus. tamt. Prvý, řekl sem, piešek (v šachu) že ty mieni, ješto zemi klidie Šach. 306a. Co se myeny toto kamenic quid sibi volunt Lit. Jos. 4, 6. Prut na tomto miestě mieni se huol Kruml. 64a. (Talentum) znamená v penězích najvěččí ráz, jenž vedlé rozličných zemí jinak a jinak sě míení HusPost. 179a. Králi…, slyš rád řěči všelikaké…, nač sě které slovo mieni, uč sě tak, aby rozuměl NRada 1480. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
mieniti, -ňu, -níš ned. mínit, domnívat se: mienil chtě jmieti že bude mít; mít úmysl; (na co) pomýšlet; (k komu) obracet mysl Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
mieniti nedok. = míniti, znamenati, míti úmysl; snažiti se; — mieniti nač = pomýšleti; — mieniti na někoho = míti zaměřeno Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|