manna, -y f.
dolož. též man indecl. f. (?)
k lat. manna
1. bibl. mana, substance nebeského (božského) původu sloužící zvl. za pokrm, též fig.
2. mana, rostlinná míza výrazné chuti či vůně, zvl. pryskyřice tamaryšku ap.
Sr. tereniabin
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
manna, -y, fem., a také man, Manna, bibl. (z hebr.). — Manna byla biela, jako snieh zbielena Kruml. 37b. Otci vaši jedli sú mannu manducaverunt manna EvVíd. Jan. 6, 49; otcové vaši jědli mannu Krist. 57a. By nalézti mannu na dně (rovu) ApŠ. 40. Dčíl jim mannu k jědeniú pluit illis manna ad manducandum ŽWittb. 77, 24, mannv ŽPod. tamt.; dščila jim manna ŽKlem. tamt.; dštil na ně mannau ku pokrmu Br. tamt. — Vzděl jest (lid) jmě jeho (pokrmu) man appellavit nomen eius Man Mus. Ex. 16, 31; pusť tam man mitte ibi Man t. 16, 33; (jědli sú) mannu comederunt Man t. 16, 35.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².