mřieti, mru, mře ipf.
1. (o živém) hynout; (o člověku) pro co, koho, čím mřít, umírat
hlad mřieti v. hlad
2. (o těle) odumírat (?)
K 2: jen LékFrantA. Sr. hynúti, umierati, zmierati
Autor: Irena Fuková, Blanka Nedvědová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 13. 3. 2025).
mřieti, mru, mřeš, impftiv., mříti, sterben; stsl. mrêti, mьrêti mori, z koř. mer- mříti. — mrzeme cělý den mortificamur ŽKlem. 43, 22; jakož… všichni mrvv Štít. ř. 43a; mnozí z nich mrzijechu Alxp. 122; sen mra vťal zuby v trávu AlxV. 1754; když uzří chudé mrucze morientes ŽWittb. 48, 11, mruce ŽKlem. tamt. — (Chudým) hlad a zymu mrzieti přěpustíš Pass. 336, té doby mrziety hlad svatým s’ dal tamt., mřieti hlad, zimu, viz také hlad a zima.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².