lenc, -ě m.
lenec, -ě m.
leneč, -ě m.
lenez, -ě m.
lenež, -ě m.
k střhn. lenz
Sr. jěř, podletie, sěver
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.27, citován stav ze dne 10. 7. 2025).
lenc, -ě, masc., jaro, Frühling, Lenz; z němč. — lencz ver Prešp. 47, Rozk. 38; ver lencz t. Ježíš SekvE. 15a. — lenecz DobrGesch.2 307. — Z toho mylným čtením lenez, lenež: času lenezie točíž podletie LékB. 18b; sever točíš lenež tehdy sě počíná, když (slunce) vejde v skopnec tamt. 31a; když (slunce) vende v skopnec, běží čas v zimu, jenž slove zima, a učije čas svój sever, jenž slove lenež neb podletie tamt.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².