lýko, -a n.
1. lýko, pletivo pod kůrou stromů
2. pruh lýka, užívaný zvl. k vázání
3. vlčí lýko keř s hořkou kůrou užívanou v lékařství, zvl. lýkovec
4. korek, korková kůra
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.27, citován stav ze dne 5. 7. 2025).
lýko, -a, neutr., Bast; pol. łyko, rus. lyko atd. — Na niejž (úlehli) oráše muž veliký, obinuv své nohy lyky DalC. 5, v překl. stněm.: mit past. Mošnu z lyk udělanú Pulk. 5a. Urban déře lyka CisMus. Když lýka derú, nu na ně i s dětmi! Smil. přísl. (Výb. 1, 844). (Pražané říkají) liko za lyko HusE. 1, 134. — Jm. rostlin: lyko suber Vít. 95a; liko též Prešp. 550, Veleš., BohFI. 214, RVodň. 71c; — vlčie lyko aconitum Rostl., vlčie lýko; vlčie liko laureola RostlD. 75a. t. 90b, RVodň. 40d; vlčie lyko melo Rozk. 1388, vlčie liko též Prešp. 726; vlčie lyko laureola RostlF. 12a, vlčie layko též LékB. 118b; vlčie liko meseron SlovA., vlčie lyko též RostlF. 12a, MamF. 71b; vlčie lyko coriandra LékB. 238a; — psie lyko murella RostlD. 92a, psie lýko.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².