lúžě, -ě f.
1. stojatá vodní plocha, rybník, jezero ap.
2. močál, bažina
3. louže, kaluž
Dolož. též jako vl. jm. místní Lúžě
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 15. 6. 2025).
lúžě, -ě, fem., louže, Pfütze, Sumpf; stsl. luža palus. — (Žába) v luzy blatnéj bydléc Brig. 41; žáby… w lužijch a jezeřích přebývajíce Ezop. 41b. Hřiešní milovníci… tohoto světa, ulnuvše k světu jako k luzi plné kalu ŠtítMus. 54b; světu se obloživše, jako přiloživše se k luzy na zemi plné kalu ŠtítOp. 6a. Z luzye hubenstvie Aug. 80b. Peklo slove u písmě lacus mortis, to jest lużie smrti, neb duše potonú jako w lużi LucidF. 131a. — luzye lacus Nom. 63a. — luzye sentina Prešp. 299, Rozk. 570, BohFl. 47, Anon. 6b; luzie též MamA. 35a; luze též SlovVyšbr. — Je jm. místním: kostel Matky boží na Lůži (sic) VelKal. 224; silva Luzie UrbR. 300.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
lúžě, -ě f. louže
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.