krásti, kradu, krade ipf.
1. krást, dopouštět se krádeže; co komu bez dovolení majitele si přivlastňovat
2. koho, komu okrádat někoho
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 30. 12. 2024).
krásti, kradu, -eš, impftiv., stehlen; stsl. krasti furari. Podle Zubatého z koř. krā- JagArch. 16, 396. — Ti lidie (staří Čechové) … súdcě i jednoho nejmějiechu, nebo sobě nekradyechu DalC. 2. Zloděj želé, že j’ kradl Štít. uč. 128b. Tak ť krade mnich i kněz všaký, dávajúc ščedré otpustky Hrad. 111b. Judáš počě ve čcti rósti, v sbožiú, v hospodnie milosti… ve všem, což tu bylo vlada, všakž vždy svú chzezt z toho krada Jid. 132. — V tom svatém kříži móž (ty) nalézti utěšenie…, bude-li tě čeled kraaſti, ano j’ Jidáš kradl svého pána Štít. ř. 159a, krásti koho, okrádati; hřiechť jest i hanba, hospodu kraſti ŠtítMus. 32a; lépe je málo mieti…, než toho kraſti, ješto ť věří t. 115a (= než toho okrádati, jenž ti věří); ež sě zlodějstvem, obec krada, obchodíš Krist. 75a. — Aby voda… pod práh ſe nekradla KolAO. 8b (1505), krásti sě, kradmo jíti; že židé kradau se z Prahy Háj. 149b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².