|
|
|
konec, -ncě m. 1. čeho (předmětu, útvaru ap.) konec, kraj, krajní část; (svislého) nejsvrchnější n. nejspodnější část; (prstu ap.) špička; (bodné zbraně ap.) hrot mužský konec penis, mužský pohlavní úd ve funkci adv. konec čeho na konci n. na konec 2. čeho (území) konec, kraj, krajní, zvl. nejzazší část 3. čeho kraj, okraj, hraniční část; (vodstva) břeh 4. čeho (děje, textu) konec, poslední část, závěr; (období) sklonek do koncě, na konci, na konec na závěr, nakonec 5. čeho (děje) konec, koncový okamžik, ukončení; čí, čeho (života) smrt; též jur. a teol. bez koncě nekonečně, pořád; teol. věčně konec býti čemu končit, být ukončen s koncem býti skončit, být ukončen konec učiniti čeho ukončit něco; (řeči) domluvit; (života) komu připravit o život někoho k konci přivésti ap. co ukončit něco konec bráti, konec vzieti ap. (o ději ap.) (s)končit; (o stavu) pominout; (o člověku) čemu (životu) zemřít 6. teol. završení, dovršení, absolutno jako božská vlastnost 7. (o ději) konec, výsledek n. řešení; jur. rozsudek, konečný výrok soudu, „nález“ 5 konec učiniti o co jur. ukončit, rozhodnout něco, mezi kým rozsoudit někoho v něčem konec vzieti, koncě dosieci ap. dobrat se (kladného) výsledku; jur. uspět v soudní při konec jmieti, v (dobrý) konec uhoditi s kým jur. skoncovat, uzavřít při s někým konec jmieti ap. jur. o co (při) dojít k řešení něčeho bez koncě (o jednání) jur. bezvýsledně do koncě (o ději) do posledního prvku, zcela („dokoncě“); (o člověku) do jednoho 8. (děje) konec, účel n. cíl 9. teol. (o vlastnosti ap.) konečnost, omezenost (opak nekonečnosti) bez koncě neomezeně, nekonečně, v přívlastku nekonečný; též teol. 10. čeho (vybudovaného) konec, zvl. záhuba n. zničení Nelze vždy jednoznačně odlišit od spřežky dokoncě. – Dolož. též jako vl. jm. osobní Autor: Petr Nejedlý Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024). 
konec, -ncě, masc., Ende; stsl. konьcь finis, demin. z kon, v. t. — Vlastně krajní část ničeho, přední nebo zadní, začáteční nebo konečná. Jeho (Kristovo) kralovánie… koncze nemá ani béře Kat. v. 525, t. j. konce = začátku nemá, ani konce = ukončení béře (Jedlička v List. filol. 1894, 63 sl.). Srov. konec adv. — Ustálilo se u významu = část koncová, ukončení. Konecz hor extrema montium MamA. 22a. Do konczow pekelných ad inferi novissima ŽWittb. Deut. 22; do konczow ŽGloss. tamt. Vizte skutky hospodinovy, jež položil znamenie na zemi, otjímajě bojě až do konczie zemského usque ad finem terrae ŽWittb. 45, 10. — Všeho skonánie viděl sem konecz ŽWittb. 118, 96, konec, ukončení. Svú dobrú volí konce… tomu zlému neučiniv ŠtítPař. 25a, konec čemu učiniti; konce tomu neučiniv ŠtítBud. 13. Svéj bolesti konecz polož Hrad. 35b, konec čemu položiti. Když požitka mezi lidmi konecz, tehdy také přiezni konecz Orl. 26b, konec čeho (jest); konecz jest tebe (t. tvého života) Kruml. 339b. Velikosti jeho nenie konczie non est finis ŽWittb. 144, 3, nenie koncze ŽPod. tamt., nenie koncě. Bude konyecz téj řěči Orl. 27b, konec čemu; bude konecz tvým řěčem DalH. 30. — Pře konec vezme VšehJ. 23, konec vzieti, bráti; každý o svú při v jednom roce konec béře t. 7; ješťe spěšnější konec o své pře by lidé brali tamt. — Kterakej by konecz boj měl vzieti qualem eventum Mill. 40a, konec = výsledek. — Nepřietelé zhynuli mečem do konczie in finem ŽWittb. 9, 7, až do konce ŽKlem. tamt., do koncě, docela. Zapomněl jest hospodin, otvrátil obličěj svój, aby neviděl do konczie ŽWittb. 9, 10 (32). — Každá věc zjednána jest nám pro některý konec RokycEvJan. 162b, konec = účel. Že mu zastavil dědinu na ten konecz, že má troje vosení sníti KolCC. 52b (1562). — konecz finis Prešp. 14. — Mužský konec, penis. O porušilostech… na konci muzſkem Sal. 360. (Símě blínové) léčí prsi oteklé i muzſky konecz Chir. 257b; vpustiž v ten vocet nároky i ſ konczem t. 55a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
konec, adv., præp., na konci; ustrnulý akk. sing. substantiva konec, v. t. — Peklo konecz světa jest stvořeno Vít. 12b, konec světa = na konci světa. Měsiec … jakž konecz kola (t. nebeského) bude, tudy všeho světla zbude t. 10b, konec kola = na konci kola. Klášter křižovničí konecz mosta kázal špižovati Pulk. 148a. Dóm na Malé straně konec mosta Let. 72. U Matky božie konec mosta t. 67. Zed zevnitřnie konec huory byla postavena Comest. 154a. Propálenie činíme na kostrci koneczchrzbetnicze Rhas. 184. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
konec, -ncě m. krajní bod (jeden nebo druhý) nějakého úseku v čase nebo prostoru: (Kristovo) kralovánie konce nemá ani béře nemá začátek a nekončí (tj. je věčné); ustálilo se ve významu konec, koncová část, ukončení; velikosti jeho nenie koncě je nekonečná; výsledek; účel; do koncě docela Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
konec předl. (s gen.) na konci: peklo konec světa jest stvořeno Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
konec m. = cíl, účel, úmysl, závěr, záměr; — konec přivésti = ukončiti Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|