koščál, -a/-u m.
ojed. též koščiel, -e m.
košťál, stonek brukvovité rostliny, zelí, kapusty ap.
Dolož. též jako vl. jm. osobní a místní. Sr. podlupek, koščálek
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 13. 6. 2025).
koščál, -a, -u, masc., košťál, Krautstengel, Strunk. — Když s koſſtialow zelé oprchne ŠtítMus. 45a. Popel z koſſtiala z kapustového LékA. 39b. — koſſczal *maguderis Prešp. 715 v kap. De frumentis, koſſtial též RostlF. 12a; koſtal *maguder Vít. 93a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².