klvati (2slab.), kľuju, -ješ, impftiv., klubati, klovati, picken, mit dem Schnabel hacken; stsl. klьvati rostro tundere. Z klьv- je č klv- a dále klub-, klov- a klof-. Bylo bezpochyby také iter. *klivati, jako na př. plivati k plvati; z toho pak mohlo by býti klibati. — (Poprávcě) ať hubí žhářě, mordéřě, jenž jsú v zlosti jedovatí, ať pořád všecky utratí, klige, jakžto v hlavu hada NRada 1307. Čtyři počechu ji (nosaři pannu) klwati Baw. 225. Ona ť panna klwana bieše tamt. Jakž sú ukázali, že sú tě svými nosy klwali, tomu ť jest také znamenie, že tvář ženská žádná jim míla nenie tamt. Přiletěv noh oba (Arnošta s Veclem) vynese a svým dětem v hniezdo nese; děti počechu kuoži klwati t. 240. (Mladí nohové, v hnízdě) biechu se snažili a nosy dávajíce jim (dvěma tovařišum) rány, kligice je na vše strany t. 241. Ščípati a klwati GestaKl. 13, klwaty GestaBř. 7a. — Havran vletěv na ň (t. na osla) hřbet jeho klibal Ezop. 112a, klibal (z *klivati?)
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klvati (dvojslab.), klibati, kľuju, kliji, -ješ (přech. přít. kľujě, klijě, příč. čin. klval): ned. klovat
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.