kal, -a/-u m.
1. (v tekutině) kal, sedlina, usazenina
2. bahno
3. špína, nečistota
Dolož. též jako vl. jm. místní Kal a Kaly. Sr. kaliti, zákal, vinokal
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 24. 4. 2024).
kal, -a, -u, masc., Sumpf, Kot, Schmutz; stsl. kalъ lutum. — Ulnuvše k světu jako k lúži plné kalu ŠtítMus. 54b, k lúži plné kalu ŠtítOp 6a. Berane, pití s’ mi skalil, čistotu vodnú kalem vzplazil Baw. 38. (Zvařený rmen) nech ť sě ustojí, ať ten kal ke dnu padne Chir. 186a. Krajčí se kalí v témž kalu Hrad. 113b. Tresktánie má bez kalu nenávisti býti ChelčPost. 194a. — kal jeho faex ŽKlem. 74, 9. kal coenum Prešp. 84, Nom. 69b; — kal amurca (= kalná tekutina atp.) Prešp. 1705, Rozk. 2563, Vocab. 175b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².