jelen, -a/-u/-e m.
ojed. dělen, -a/-u m.
1. velký přežvýkavec s parohy, zvl. jelen
2. jelen morský mořský živočich podobající se přední částí těla jelenovi
Dolož. též jako vl. jm. osobní a součást vl. jm. pomístního
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).
jelen, -a, masc., Hirsch; stsl. jelenь cervus. — Jakožto žádá gielen k studniciem vodným cervus ŽWittb. 41, 2. Hlas připra(vu)júcí gieleny cervos t. 28, 9, geleny ŽKlem. tamt. Jenž skonal nohy mé jako gelenow tamquam cervorum ŽKlem. 17, 24. Knězi sě zjěvi g(e)len Hrad. 5b (v rkp. nejasno); kněz zastřeliti gielen chtieše tamt. Na gelenu to znamenie Baw. 120. Lovec honě gelen byl ho velmi pilen Tkadl. 13b. (Hrabie) honieše gelen tak dlúho, až atd. GestaKl. 104, GestaBř. 44a. — gelen NRada 777; gelen cervus Prešp. 451, gyelen Vít. 94a, Nom. 70a, yelen BohFl. 160, Boh. min. 22a. — Příjm.: Jelenowi Běl. 1506.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².