huba, -y f.
též húba², -y f.
1. čeho (zvířete) huba, tlama, spodní přední část hlavy
2. (zvířete) huba, tlama, vnitřní část úst
3. huba (zhrub.), ústa, zvl. jejich vnější část (pysk, ret)
Podoba húba jen v Troj
Dolož. též jako vl. jm. místní a pomístní
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 21. 1. 2025).
1. húba, huba, -y, fem., huba, Maul, Mund; pol.gęba, rus. guba, z gomba. Původu trvám stejného s húba stsl. gąba spongia, v. t.; význam = nč. huba vyvinul se časem, dokladů z doby staré není. — Naduté hv́by HrubLobk. 67b. V hubu udeřiti Vel. Jg. Jiřík bil Jakše v haubu WintObr. 1, 112 (ze XVI stol.) Dí k ní (vráně) ovce: Kdyby (ty) tak psa nenechala…, nemohla by jeho šťekání vytrpěti ani hněvu hauby jeho snésti Ezop. 71b. Udeřila se sama liška w haubu t. 74b, var. Ol. w húbu. Koni všickni hauby v hromadu strhli t. 183b. — Pysk, Lippe; srov. rus. guba pysk. Ktož rad hryze hubě sobě, zlý ť jest, to já pravi tobě Výb. 1, 960 (Postavy), za to PostavKap. 105: kto rád hryze pysky sobě, v Bibli 1857 Přísl. 16, 30: hryza pysky své, v Ol. tamt.: hryzá svá rty, Vulg.: mordens labia sua.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
huba, húba f. huba, ústa; pysk, ret
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.