hrúda, -y f.
čeho (země, kovu ap.) hrouda, kus pohromadě držící hmoty
Sr. trupel
Autor: Alena M. Černá
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 4. 5. 2024).
hrúda, -y, fem., hrouda, Klumpen, Scholle; stsl. gruda gleba. — hruda gleba MVerb., Prešp. 55, BohFl. 124. (Daniel) načinil hrud (z těsta) massas Pror. Dan. 14, 26; (načinil) hrud massas MamC. 123a. By kto tobě zlatú hrudu (instr.) dal u bok Kruml. 244b. hrudu ohennú ignitam strumam Otc. 352b. — Příjm. mužské: Hruda UrbE. 266.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².