hrnec, -ncě m.
1. hliněná nádoba
2. hrnec, větší kuchyňská nádoba s uchy, obvykle hliněná n. kovová
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 16. 6. 2025).
hrnec, -ncě, masc., Topf; z gъrnſьcь, stsl. grъnьcь lebes, olla, rus. gornecь, pol. garnice, demin. z gъrnъ stsl.grъnъ lebes. — hrnecz olla Prešp. 1908, BohFl. 645 (32). Ucho v-hrncze ansa MamF. 86a; pod kraj hrnczye Hrad. 136b. Dachu jemu hrnczie vasa fictilia Ol. 2. Reg. 17, 18. Kotlóv a hrnczuow ML. 80a. Vložiž to v nový hrnecz Chir. 38b; přikrýž ten hrnech (sic) taléřem t. 317b. hrnecz warzigiezy olla pulmenti.Ol. 4. Reg. 4, 39. Když těsto upravichu, hrrnecz kvasnic v ňe nalichu Hrad. 136b. hyrnecz kysělicě Mast. 11. Moab hrnecz nádějě mé olla spej meae ŽKlem. 59, 10, hirnecz nádějě mé ŽWittb. tamt., hrnecz náděje méj ŽPod. tamt. Moab hrnecz nádějě mé lebes spei meae ŽKlem. 107, 10, Moab hrnecz moſazny náděje mé ŽPod. tamt., hrnec miedeny ŽGlossKlem. tamt.; za to v ŽGloss. piwnik medeny, a v ŽWittb. pywnik medowi (neporozuměním).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².